Už jste rozjímali nad tím, co by mohlo následovat po třetí kapitole? Co bude dál? Jak něco takového může ještě pokračovat? A co že mi to ti čtenáři udělali, že je tak trápím? Až na poslední otázku najdete dozajista odpovědi v této nové kapitole se strhujícím pokračováním.

ČÁST PRVNÍ

Strážný vstal a zvedl ze země svůj meč. Když ho bez očištění zasouval do pochvy, prohlédl si dvě těla a povzdechl si. Pak někam odběhl a bránu nechal bez dozoru. Kdyby chtěl nějaký poutník zavítat do Zlatého Listu, patrně by nabyl dojmu, že se zde odehrál masakr a rychle by pelášil zase pryč. Nikde žádná stráž, jen dvě zakrvácená těla ležící před městem. Děsivá podívaná i pro otrlého vojáka.

Bára se pohnula. Opatrně pootevřela oči, aby se přesvědčila, zda je sama. Pak se pokusila natočit hlavu do stran a ujistit se, že není v blízkosti někdo chtějící ji připravit o život. Ležela na zádech a krví promáčené oblečení ji nepříjemně studilo a lepilo se jí k tělu. Potřebovala se dostat pryč, protože bylo jen otázkou času, než ji tu někdo najde. Pokusila se převalit na břicho. Obrovská bolest jí při její snaze vháněla slzy do očí. Cítila, jak se dostává za možnosti svého zraněného těla, i přesto se odmítala vzdát. Trpěla s každým pohybem i pouhým pokusem o něj.

Báře se nakonec podařilo na břicho otočit, čehož hned využila a pomalu se začala plazit od města. Nevěděla, zda se jí otupily smysly, či bolest, ztrácela na intenzitě. Příčina ji nezajímala, hlavně, že mohla pokračovat a snad se i v čas dostat pryč. Pokusila se ohlédnout přes rameno. Pohled, jenž se jí naskytl, ji vyděsil.

Nepolevila v úsilí, i když si uvědomila, že uniknout se jí nejspíš nepodaří. Najdou ji, i kdyby měla náskok několik hodin a dost energie k tomu, aby tolik času byla schopna využít. Původně si myslela, že se vynasnaží dostat k lesu a tam se případným pronásledovatelům ztratí. I když do té doby nevykrvácí, snadno ji najdou díky rudé stopě, kterou nechávala za sebou.

Bolest, ač stále intenzivní, i nadále ustupovala. Bára měla dokonce pocit, že se snadněji pohybuje. Neměla tušení, co to udělá s jejím tělem, ale i tak se snažila využít chvíle, kdy se cítila o trochu lépe. Přese všechno vynaložené úsilí se stále nemohla svou rychlostí vyrovnat volně kráčejícímu člověku. I přes to si říkala, že každičký získaný okamžik může být nakonec rozhodující.

Zaslechla od brány dětský křik. Odtušila, že se dítě nevydá za ní a neodhalí ji. Jenže povyk, i když se nevrátí strážný, někoho přiláká a ani v nejmenším nechtěla svůj osud ponechat náhodě. Měla pocit, že se plazí celou věčnost. Ovšem při ohlédnutí byla stále děsivě blízko k městské bráně.

Zjistila, že jí tělo dovolí vyškrábat se na všechny čtyři, ale ze všeho nejdříve se na chvíli posadila. Moc dobře věděla, že si něco takového nemůže dovolit, přesto si musela dopřát alespoň trochu odpočinku.

„To není možný, kam zmizela! Ta coura zabila Barda a klidně si nezhebne a zdrhne!” zaslechla povědomý hlas. Již byla dál, ale stále příliš blízko, aby se slova donesla až k ní.

Postavila se na nohy. Vytřeštila oči překvapením, že je něčeho takového vůbec schopná. Není tomu dlouho, co ležela u brány na zemi nasáklé její krví. Udělala opatrně krok. Tělo neprotestovalo a bolest téměř ustoupila. Levou rukou si instinktivně tiskla ránu na břiše a lehkým poklusem zamířila k lesu. To se však setkalo s nepříjemnou odezvou. Oproti chůzi při každém došlápnutí si plně uvědomovala své zranění. Nebyl čas na zmírnění tempa, ani na přemýšlení, proč znovu cítí palčivou bolest. Že by zas začala vnímat, co se děje s jejím tělem?

Zaslechla za sebou hlasy. Slova dokázala rozeznat a byla si jista, že jsou jejich majitelé každičkým okamžikem blíže k ní. Zaťala zuby a vyměnila klus za běh. Bolest se jí zdála opět téměř k nevydržení a jen čekala, kdy se jí podlomí kolena a poslouží k ukojení nenávisti pronásledovatelů.

„Nemáš kam utýct!“

„Jen počkej, až tě chytíme, to ještě něco zažiješ!“

„A my taky!“ křičeli a hlasitě se rozesmáli.

Někoho slyšela zřetelněji, někomu rozuměla jen stěží. Bála se otočit. Bála se, že by pronásledovatele spatřila přímo za sebou.

Tak takhle se asi cítí zvířata, když je loví? Vloudila se k ní nečekaně myšlenka. Stále více si uvědomovala nemožnost své situace, ale odmítala se vzdát. Odvážila se krátce ohlédnout, naštěstí však nikoho nespatřila. To jí dodalo naděje. Ani už za sebou nezanechávala celistvou krvavou stopu. I tak by ovšem kdokoliv lehce poznal, kudy se vydala, ale věřila, že se v lese může skutečně skrýt.

Konečně. Oddychla si. Opřela se o strom, aby si odpočala. Ani si již nebyla vědoma svého zranění. Přemítala nad tím, jak se jí podařilo získat náskok. Musí si myslet, že se stále ještě někde plazím. Jinak by mě určitě dostihli. Chtěli si libovat v mé smrti a díky tomu mám více času.

Utrhla si kus látky z tuniky, aby ji mohla přiložit ke zranění a zmírnila tak ztrátu krve. Když tak učinila, uvědomila si, že se možná dokáže sama vyléčit. Alespoň si ránu zacelí, jak na břiše, tak i na zádech, kterými vyšlo ostří.

Nejprve se však zaposlouchala. Na chvíli zadržela dech a nehybně stála ve snaze rozpoznat své pronásledovatele. Ticho rušil jen vítr hrající si s listy v korunách stromů. Pro jistotu se ještě vyklonila z poza kmene a podívala se směrem, odkud přišla. Nikoho nezahlédla.

Kabát si nesundávala, to kdyby musela neplánovaně pokračovat v útěku. Vykasala si tuniku a pohlédla na své břicho s vrstvou zasychající krve. Opatrně ji zkusila setřít utrženou látkou, ve snaze odhalit zranění, aby si ho mohla zacelit léčitelskými dovednostmi. Bolest jí hledání neusnadnila, protože žádnou necítila.

Překvapeně a nechápavě zároveň shlížela na své břicho. Nevěřila vlastním očím. Jenže i hmatem si potvrdila to samé, co viděla. Byla si jistá, že se jí nic z rána nezdálo. Že tam někde u brány leží mrtvý strážný a jejím tělem určitě pronikl meč. Teprve nyní začalo dávat smysl její…

„Kde ta děvka je, zatraceně!“ křičel strážný.

„Nemohla se dostat daleko, někde tu bude.“

„Rozpáral jsem jí břicho. Měla zůstat ležet u brány a chcípnout.“

„Myslíš, že když jsi byl pryč, že ji mohl někdo najít a odvléct ji?“

„Jestli jo, nemůže nám zdrhat dlouho.“

„Támhle je další stopa, teď už žádný flákání, hněte sebou! Nebo je v tom lese nenajdeme.“ Báru vytrhli ze zamyšlení hlasy mužů, kteří se ji snažili chytit s touhou užít si její zavraždění. Rychle si shrnula tuniku a vyrazila neznámo kam. Za každou cenu chtěla uniknout blížící se hrozbě. Plánovala se dostat do lesa a nyní jím běžela. Ani neměla nejmenší představu, kde se nacházela stezka. Přitom po ní včera šla. Její zběsilý úprk ji připravoval o orientaci. Dostat se pryč, bylo jediné, na co nyní Bára myslela.

 

Muži vběhli do lesa.

„Hej! Zastavte“.

„Co vyšiluješ musíme dál.“

„Podívej,“ jeden z nich se sehnul a zvedl ze země kus utržené látky zbarvené od krve, aby ji viděli i ostatní.

„Takže je s někým, kdo se ji snaží ošetřit.“

„Ten někdo bude mít dnes smůlu, jestli se nám postaví do cesty. Pohněte!“

Ač jim chyběly dovednosti stopařů, dařilo se jim držet ve správném směru. Hnáni stoupajícím vzrušením z lovu bezmocné ženy rychle zkracovali vzdálenost dělící je od kořisti.

„Rozdělte se! A udělejte rojnici s rozestupy, abyste měli ostatní v dohledu,“ zavelel strážný. Do jednoho ho bez váhání uposlechli, aniž by se zamysleli nad tím, zda je to správné rozhodnutí. Bára obdařena menší vytrvalostí a silou oproti mužům nedokázala udržet rychlost. Sotva popadala dech, i přes to se však snažila běžet dál a doufala, že les skryje její stopy.

„Vidím ji! Támhle běží!“ zaslechla v dáli za sebou. Tlukot jejího vlastního srdce přehlušil naprosto vše. Naději zanechala ve svých šlépějích, i přesto dělala vše proto, aby se nenechala chytit. Jak byla vyčerpaná, spíše klopýtala a činila tak ze sebe snazší kořit. Doslova je cítila za svými zády a s každým dalším pádem na tvrdou zem se modlila o svůj život.

Zesláblá Bára se dobelhala na louku obklopenou stromy. Ani se nepozastavila nad tím, jak je nepravděpodobné, že by něco takového mohla v lese najít. Jaké má vlastně štěstí, že může být svědkem takového přírodního úkazu. Klesla vyčerpaná na kolena neschopna vstát a pokračovat v boji o svůj život.

„A mám tě!“ zaslechla za sebou. Než se stačila otočit, ucítila prudkou bolest v zátylku a sesula se do měkké trávy.

Za prvním mužem za krátko vyběhli na louku i ostatní.

„Dyť s ní nikdo není. Seš si jistej, že jsi mečem nemáchl naprázdno? S takovým zraněním by přece nemohla běžet a ležela by dávno mrtvá před bránou.“

„Radím ti, neutahuj si ze mě. Taky jsi viděl tu kaluž krve a pak i co nechávala za sebou.“

„No jo, ale jak je pak…“

„Na to teď kašli, máme ji pěkně u nohou. Počkáme, až se probere a pak pomstím smrt Barda.“

„Tak to zase trochu brzdi. Nepomohli jsme ti pro nic za nic.“

Bára ležela bez hnutí. Poslouchala muže a předstírala bezvědomí. Hlava jí třeštila a nepohodlná pozice, v které skončila na zemi, jí přetvářku nijak neusnadňovala. Věděla, že si tak kupuje jen pár dalších chvil a že brzy prohlédnou její lest.

Jeden z mužů do Báry netrpělivě šťouchl nohou a zacloumal s ní.

„Nepřehnal jsi to trochu? Co když se už neprobere?“

„Drž hubu, přežila, co by kohokoliv z nás vyřídilo, tak ji přece jedna rána do hlavy nezabije. Podívej se pořádně, dyť vidíš, že dejchá.“

„Hele já něco zkusim,“ pronesl třetí muž, který do teď mlčel. Sehnul se nad Báru a plivl jí na tvář. Tu to zaskočilo a nedokázala zabránit cuknutí v obličeji, i tak se snažila ležet dál bez hnutí. Pokus o útěk nepřipadal v úvahu a přemoci by nedokázala ve svém stavu ani jednoho z nich, natož všechny. Doufala v nějaký zázrak.

„Ste úplně blbý, jen to předstírá.“ Báře zatrnulo. Ani nestihla začít uvažovat nad tím, co si počít a někdo ji surově chytil za vlasy. Vyděšeně vykřikla. Aby zmírnila bolest, chytila ruku uchvatitele, ale příliš si tím nepomohla. Jedinou možností bylo poslušně se postavit na nohy.

„Vidíte, já to říkal. Teď se konečně trochu pobavíme,“ než stačil doříct větu, zvedl se silný vítr. „Chlapi, taky vám to nepřipadá normální?“ otázal se ostatních stále pevně držíc Báru za kadeře.

„Seš snad malý dítě? Je to jen vítr,“ zareagoval strážný stojící vedle něj a napřáhl se, aby Báře uštědřil ránu. Zabořil jí svou pěst do břicha a užíval si, jak se boří do jejích útrob. Bára jen hekla a na krátko ztratila dech.

Útočník sebou náhle cukl a stáhl k sobě svou pěst. Při pohledu na ní si všiml krvavého šrámu. Zaražen si krev otřel do kalhot. Věděl, že nebude jeho, jenže bolest v jeho ruce ho mátla. Muž vedle něj zakřičel. Pustil vyplašeně Báru a stiskl si dlaň, kterou ji držel. Vítr sílil.

Před jejich očima se ostatním na různých místech rozevírala kůže a prýštila z ní krev. Bez rozdílu, zda byla holá, nebo chráněna oblečením nebo dokonce koženou zbrojí. Oděv byl rozříznut stejně lehce, jako kůže pod ním.

Bára nic takového zatím neviděla a ani o něčem podobném neslyšela z žádného vyprávění. Prohlížela si své paže a nohy plna obav, i si ohmatávala obličej, ale na rozdíl od ostatních na sobě nenacházela žádné známky po zranění.

 

ČÁST DRUHÁ

V mysli se jí rozezněl hlas.

„Ničeho se neboj.“ Patrně ji někdo chtěl uklidnit, ale protože nikdo další v dohledu nebyl a hlas jí zazněl přímo v mysli, spíše to ještě více posílilo Bářino zmatení.

Vítr ustal a oteplilo se. Bylo to zvláštní, před sebou stále viděla trpící muže, jimž se i nadále po tělech objevovaly nové šrámy. Tráva kolem nich zbrocená krví jako by zářila. Jeden z nich již bezvládně ležel na zemi. Ostatní se zřejmě snažili dostat mezi stromy, ale nějaká zraku skrytá síla jim v tom bránila. Tváře měli bolestí tak zkřivené, že ani jednu Bára nepoznávala. Dokonce kdyby neviděla vše od začátku, váhala by, zda hledí na lidské bytosti. Možná i volali o pomoc. Jenže vítr jim kradl slova přímo z úst.

„Sleduješ to, protože v tom nacházíš uspokojení, nebo je to tak děsivé, že od toho nejsi schopná odtrhnout oči?“ zaslechla za svými zády ženský hlas.

„To jsi udělala ty?“ zeptala se Bára rozrušeně, aniž by se otočila na osobu za sebou.

„Vyrušili mě. Vkročili na mou louku.“

„Já udělala totéž a i přesto jsi mě ušetřila, vlastně jsi mě zachránila.“ Bára odvrátila zrak od děsivé podívané a zahleděla se starší ženě do očí.

„Ty jsi byla jen jejich oběť, maličká. Nemohla jsi za to. Kdybych tě připravila o život, neměla bych dnes klidné spaní. Ale tvá záchrana je jen dílem náhody. Osudy ostatních jsou mi lhostejné. Nestojím o nic jiného, než žít v ústraní nikým nerušena.“

„Ale když je to tak, proč ses mi odhalila? Mohla jsi mě nechat na louce a počkat, až si půjdu vlastní cestou.“

„Jednou za čas je společnost jiného člověka docela příjemná. Někdy i vyrazím do města mezi lidi, abych si udržela přehled o dění a pořídila potřebné věci. A navíc, pokud mě začneš obtěžovat, kdykoliv tě mohu vrátit na louku a nechat tě stejnému osudu jako ty hrubiány.“ Bára ani nedutala. Jen při té představě vyvalila vylekaně oči. Její zachránkyně se hlasitě rozesmála.

„Jen si z tebe utahuji. Nemáš se čeho obávat. Promiň mi můj smysl pro humor. Ráda si dobírám druhé a tak trochu je při tom děsím,“ ztlumila hlas, aby mu dodala na vážnosti. Bára však věděla, že to nemyslí vážně. I když si tím úplně jista nebyla.

„Ten poslední, tuším, jejich vůdce, je docela odolný a nechce se mu nějak umřít. Pojď dál, ať se na to nemusíš dívat.“

„Jak to myslíš? Kam dál? Otázala se Bára.

„Kam, kam, rovnou za nosem.“ Žena ve vzduchu pravou rukou obkreslila oblouk a objevila se před nimi chalupa. Pak vstoupila dovnitř. Bára ji nejistě následovala, a snažila se uklidnit myšlenkou, že už si snad své dnes protrpěla.

„Posaď se. Dáš si čaj?“

„Moc ráda. Jak ti mám říkat?“

„Nevím, jak bys mi chtěla říkat? A je to důležité?“

„No, vlastně asi není, jen jsem zvyklá každého nějak oslovovat,“ pravila zamyšleně Bára.

„Dítě, dítě, já už si ani svoje jméno nepamatuji. Tím, že ho nemá kdo používat, upadlo v zapomnění.“

„To je mi líto,“ ovětila Bára. Žena se rozesmála.

„Víš co, říkej mi třeba Marto. Tohle jméno se mi celkem líbí. Když mě napadne lepší, změníme to.“

„Dobře Marto.“

„Tady máš čaj, maličká. Zrovna jsem ho připravila, pij pomalu.“

„Děkuji.“ Bára usrkla z hrnku hřejivého nápoje. Když zjistila, že není nakonec tak horký, aby se nedal pít, dopřála si několik doušků.

„Páni. Co je v tom čaji? Něco takového jsem ještě nikdy nepila.“

„To je mé tajemství. Dodá ti energii a pomůže lépe zhojit rány. Dokonce ti uleví i od nemoci.“

„Já jsem…“ Bára nedokončila větu. Zamyslela se, jak moc může Martě věřit. Ta si mezitím přisedla ke stolu s vlastním šálkem čaje.

„Já umím léčit pomocí kouzel. Pocházím z vesnice, kde se učí léčitelským dovednostem. Ale nespoléháme se pouze na naše schopnosti. Máme i bylinkáře s tradicemi předávanými po nespočet generací a i přesto takový vývar z bylin nikdo nepřipraví.“

„Kdo říká, že jsou v té horké vodě nějaké byliny?“

„Omlouvám se, ale po dnešku je toho na mě moc a docela se v tom, co říkáš, ztrácím.“

„No, asi s tebou nebude taková zábava, jak jsem doufala. Jen se snažím říct, že věci mohou být i jinak, než jsi zvyklá. Lidé očekávají, že se vše bude dít podle nějakých nepsaných pravidel, vycházejících ze zažitých věcí. Snaží se všemu přijít na jméno, protože si myslí, že jim to otevře dveře k poznání. Teď, když víš, jak si mě pojmenovat, že máš pocit, jako bys mě znala o něco lépe? Dokonce cítíš, že se mezi námi vytvořilo určité pouto.“

„Je to špatně?“ odpověděla Bára nejista, kam tím žena míří. Marta upila ze svého hrnku a pokračovala.

„To záleží na tom, s kým zrovna jsi. Dnes ti slibuji, že ti tu nic nehrozí, ale pokud by ses tu někdy v budoucnu znovu ocitla, nehledě na to, že jsem tě pohostila, nehledě na to, že mi říkáš Marto, můžeš dopadnou stejně, nebo ještě hůř, než ti muži. Znalost jména ti neotevře dveře k žádnému člověku ani věci. Nežeň se jako všichni ostatní za názvy, historií a jinými znalostmi, které ti někdo sdělí nebo se je někde dočteš. Netvrdím, že některé nemohou být důležité a pravdivé, ale musíš je velmi pečlivě vybírat. Takže používej vlastní hlavu a jistě zjistíš, že mnoho věcí bývá zcela jinak, než působí navenek.

„Já nevím, přijde mi celkem děsivé, že po tom, co jsi mě zachránila, bys mě klidně dokázala připravit o život,“ pravila zaraženě Bára snaže se pochopit Martu.

„I to se může klidně stát. Nezapomeň, že mě znáš jen pár okamžiků, a o mých skutečných záměrech nemáš žádné tušení. Ani nevíš, co máš ve skutečnosti v tom hrnku. Nevíš, co jsem tě nechala vypít.“ Báře to pomalu začalo docházet. Zachránila ji milá žena, ale co když… Ne to nemůže být pravda. Pomyslela si. Necítila se v nebezpečí. I tak již začínala chápat, že má Marta pravdu.

„A víš ty co? Rozmyslela jsem si to. Říkej mi Sáro. To se mi líbí víc,“ pravila Marta ponořena v myšlenkách. Nyní Bára prozřela. Seděl před ní tentýž člověk a se změnou jména měla pocit, jako by ho poznávala znovu a že Marta a Sára jsou dvě různé osoby. Jména jsou opravdu asi k ničemu. Jen nás klamou.

„Myslím, že už rozumím, Marto.“

„Sáro,“ opravila ji starší žena s úsměvem. Pak vstala a z šatníku vytáhla nějaké oblečení a podala ho Báře.

„Vezmi si to a převleč se. Já už tyhle věci neupotřebím.“

„Moc ti děkuji, Sáro.“ Přijala Bára s vděkem kalhoty s tunikou a pláštěm. Teprve nyní si uvědomila, že má na sobě stále zakrvácené věci. Rychle se převlékla do čistého a ještě prohledala kapsy u odloženého oblečení, aby nic nezapomněla. Sára si opět přisedla ke stolu a znovu si dopřála hluboký doušek ze svého šálku.

„Vypadáš v pořádku, na to, kolik jsi měla na sobě krve. A nezdá se, že by patřila těm mužům, než jsem se s nimi vypořádala, byli bez zranění.“ Zkoumavě se na Báru zahleděla, jakoby věděla, že je za tím vším víc, než se na první pohled může zdát. Bára shledala upřený pohled Sáry za velmi nepříjemný. V tu chvíli si připadala jako nahá. Nechtěla se podělit o skutečnost s cizím člověkem. Vždyť Sára ji přivedla na myšlenku, že by neměla každému důvěřovat i když se chová přátelsky. Navíc sama neměla tušení, co se přesně stalo.

„Ti muži mě nepronásledovali jen z nějakého rozmaru,“ váhavě začala. Sára jen mlčky naslouchala a čekala, až bude Bára pokračovat.

„Neměla jsem peníze a tak jsem požádala v jednom hostinci ve Zlatém Listu o jídlo a nocleh výměnou za mou pomoc v kuchyni. Jenže jsem byla naivní a hostinský mě…“ odmlčela se. Nemusela ani pokračovat, Sára pokýváním hlavy naznačila, že rozumí.

„Ráno, když spal, se mi podařilo utéct a na cestu jsem si vzala jeho kabát. Naneštěstí strážní u brány poznali, že není můj. Oba hostinského dobře znali. Chtěli mě odvést zpátky za ním, ale to jsem nemohla dopustit,“ Bára vyprávění přerušila. Sára poznala, že je pro ni těžké o tom mluvit, když si znovu všechny nepříjemné okamžiky musela připomínat.

„Nechtěla jsem se tam vrátit, byla jsem zoufalá a nevěděla, co si počít. Popravdě nevím, jak mě to napadlo, ale vytáhla jsem nůž a pobodala strážného, který se mě snažil odvléct zpět do hostince. Pak jsem začala utíkat a ocitla se tady,“ když to celé Bára vyprávěla, měla na krajíčku.

„Ta krev není naštěstí má,“ dodala, když se trochu zklidnila. Sára zadumaně hleděla někam za Báru. Vypadala, jako by vůbec nevnímala poslední slova z vyprávění a toulala se ve vlastních myšlenkách. Podívala se na zem, kde leželo Bářino oblečení a všimla si kabátu, který byl od krve i na zádech. Chvíli o tom přemítala, pak se narovnala a vrátila se do přítomnosti.

„Protrpěla sis dost, doufám, že se ti už bude dařit líp,“ pravila.

 

ČÁST TŘETÍ

Bára se probrala na louce. Po obydlí ani Sáře nebyla nikde ani stopa. Promnula si oči a posadila se. Měla pocit, že se zrovna probudila z hlubokého spánku. Matně si rozpomínala na události z dnešního dne. Vzpomínky měla rozmazané, jako by se jí to vše jen zdálo. Což ještě více umocňoval dnešní zážitek, protože vše působilo neuvěřitelně. Že připravila o život strážného, že se uzdravila ze smrtelného zranění a nakonec ta zvláštní žena, jíž nejspíš vděčí za svůj život.

Na louce by měla ležet těla tří mužů, nikde však po nich nebyla ani památka. Skutečně se to vše stalo? Ptala se sama sebe. Pak si všimla koženého váčku ležícího v trávě. Zvedla ho a po jeho otevření ucítila povědomou vůni. To je přeci ten čaj! Zaradovala se.

„Děkuji ti, Marto, vlastně Sáro!“ zvolala jména s tím, jak se jí vybavily s vůní čaje. Zvedl se lehký vítr a rozcuchal jí vlasy. Bára se rozesmála. Možná to byla jen náhoda a možná jí právě tohle bylo odpovědí na její vřelé díky. Chtěla si váček uschovat do své brašny, ale pak si uvědomila, že stále leží schovaná nedaleko Zlatého Listu. Povzdechla si při pomyšlení, že se bude muset vydat jeho směrem.

Vkročila do lesa. Ještě se otočila, aby se naposledy podívala na louku a v myšlenkách se rozloučila se Sárou. Usmála se, když spatřila na jejím místě jen stromy. Pouze si posteskla, že se s ženou nejspíš už nikdy nesetká.

Nespěchala. Po paměti se snažila dojít na stezku, která by ji pak dovedla ke skrýši. Přitom neměla nejmenší tušení, zda se vydala správným směrem. Když se snažila uniknout svým pronásledovatelům, neměla čas sledovat, kudy utíká a náhlé probuzení na prázdné louce jí v zorientování nepomohlo. Kdyby se tam alespoň na okamžik objevila chalupa, dokázala by přibližně určit, odkud z lesa vyběhla.

Bára při putování přemítala o staré ženě. Nedokázala zhodnotit, zda byla dobrá, nebo zlá. Zachránila mi sice život, jenže pokud bych na její louku vstoupila za jiných okolností, třeba i neúmyslně, dopadla bych stejně tragicky jako ti muži. Prostě by se mě zbavila. Nebo si dělala legraci a záměrně mě tomu nechala věřit?

S ubývajícím dnem se brzy dostavil pocit hladu. Slunce měla nad hlavou, což Báře připomnělo čas oběda. Již si byla téměř jista, že se vydala špatným směrem. Touhle dobou měla dávno narazit na cestu a najít své věci. Snažila si vybavit místa z map, které měla možnost vidět. Zalitovala, že jim nikdy nevěnovala pozornost. Netoužila po dobrodružných výpravách do neznámých míst, proto neměla důvod ke studiu vzdáleného ani blízkého okolí vesnice, v níž žila.

Matně si vybavovala, že je v blízkosti Zlatého Listu rozprostřeno více osad. Ale neměla nejmenší zdání, zda se k nějaké blíží. Za celou dobu nenarazila ani na žádnou vyšlapanou pěšinu a navíc jí byl les nepříjemným soupeřem.

Bára si usmyslila, že bude pokračovat ve stejném směru. Dříve nebo později musí narazit na cestu, po níž se pak dostane k nějakému obydlí.

Nezadržitelně se blížil večer. S jeho příchodem konečně Báře překřížila cestu vyšlapaná pěšina. Však brzy se přestala radovat. Nedokázala se rozhodnout, jakým směrem se má vydat. Nakonec pokračovala v putování po levici doufaje, že by se v opačném směru přiblížila své vesnici, čemuž chtěla předejít.

Opět celý den nejedla. Hladová a unavená se smířila s okolnostmi. Znovu bude muset nejspíš přespat venku. Více ji však trápil prázdný žaludek. Přenocování v lese naposledy nebylo zas tak nepohodlné. A tentokrát díky Sáře měla i plášť, do kterého se může zahalit. Rozhodla se pokračovat, dokud bude dostatek světla.

V šeru, které ji začalo obklopovat, viděla před sebe jen několik desítek stop. I tak měla pocit, že se stromy v dáli začínají rozestupovat. Vzplanul v ní plamínek naděje, že by přeci jen dorazila, než nastane noc do nějaké osady nabízející občerstvení a pohodlnou postel? V dáli za stromy rozhodně něco viděla. Určitě nějaké stavení, přála si. Jenže obrys s každým dalším krokem nabýval na velikosti a podoben jakémukoliv obydlí byl jen stěží.

Bára zanechala les za svými zády.

„Skála? Kde se tu vzala? Kam jsem se to dostala. Něco takové přeci široko daleko není,“ jen lesy a louky, dodala pro sebe už jen v duchu.

 


 
Napište ostatním čtenářům komentář

Tak jak se vám čtvrtý díl líbil? Čekali jste jiné pokračování, nebo se vám podařilo odhadnout další vývoj dění? Komentáře pište prosím opatrně, abyste nenaznačovali děj.

Neváhejte příběh sdílet

S každou další kapitolou zápletka získává na hloubce. Nenechávejte si příběh jen pro sebe a podělte se o něj třeba na FB.

Přečtěte si další díl

Pátý díl zatím ještě veřejný nemám, ale už se to blíží :)