Od té doby, co jsem začal chodit do zaměstnání bez bot a následně tak z něj i odcházel, jsem si řekl, že až dvacetkrát bosý do práce přijdu i odejdu, tak napíšu článek. Má to své opodstatnění, které nemusí být na první pohled zřejmé.

Každý zaměstnavatel se k oblékání svých zaměstnanců staví jinak a i na jednotlivých odděleních se podmínky mohou zásadně lišit, což je právě můj případ. Pracuji na pozici, kde je předepsaný tzv. dress code. Nejen v mém případě to znamená chodit alespoň ve společenských kalhotách, polobotkách a košili.

Jak to začalo

Když jsem se chtěl po práci projít bos, nezbylo mi nic jiného, než odejít obutý a zout se až venku na lavičce. Takže jsem se pak táhl s botami a s baťohem kvůli několika minutám. Musím přiznat, že mi to zásadně bralo chuť vyrážet po práci bos. O příchodech raději nemluvě, to jsem ani nezkusil.

Někteří se v jiných oddělení pohybují v pantoflích, nebo ani po nich není vyžadováno společenské oblečení, tak proč by mělo někomu vadit, když dorazím a odejdu bos, pokud potom po celou pracovní dobu budu v polobotkách?

Když se touha mění ve skutečnost

S ohledem na své nadřízené, s kterými dobře vycházím, jsem nechtěl začít naboso chodit sám od sebe. Protože pokud by to pro někoho z vyššího vedení představovalo problém, přirozeně by to bylo vytknuto v prvé řadě jim.

Takže jsem se svým přímým nadřízeným poseděl u kávy a vylíčil mu své důvody, o nichž jsem psal výše. Nebyl z toho vyloženě nadšený, nicméně naštěstí pracuji pod fajn člověkem, který dokázal uznat, že mé argumenty dávají smysl. A svolil se slovy, že uvidíme, jak se to vyvrbí. Necháme si to pro sebe a počkáme na reakce :). 

Proto jsem se rozhodl napsat až po dvaceti bosých návštěvách mého zaměstnání. V součtu je to jeden pracovní měsíc. Ne vždy bylo hezky, takže ve skutečnosti uplynulo mnohem více času. Zatím jsem nezaznamenal vůbec žádnou nevoli. To, že si o tom lidé povědí mezi sebou, dokonce mě třeba i pomluví, je v naprostém pořádku a vítám to. Podstatné je, že se o bosáctví dozvědí další lidé. Samotná forma předání informace již není tolik podstatná J. Někdo řekne, že je to fajn, někdo zase, že jsem blázen… Hlavně, že se nemusím vláčet s botami v baťohu.

Jak na první zutí?

Pokud jste již četli nějaký můj článek o bosé chůzi, asi tušíte, že jsou motivační. Nepopisuji své příběhy pro nic za nic. Vybírám skutečně jen situace, které mě posouvají dál a mohou třeba právě vám, posloužit jako inspirace.

Není tomu jinak ani v tomto případě. Tímto článkem vám chci sdělit, abyste se nebál/a prosadit. Nezalekněte se předepsaného oděvu. Ani toho, že budete v celé budově zaměstnavatele absolutně jediný/á, co se po chodbách bude pohybovat bez bot. I u firmy, jež jasně definuje, jak máte být oblečení v práci, je možné dopřát si požitek z bosé chůze. Jen nemít obavy. Zkusit se domluvit, nebo tak přijít rovnou bez říkání. A v kanceláři se pak obout.

Ano je to tak, beru si pak na neumytá chodidla ponožky a s tím i boty a je mi to úplně jedno J. Blátem nechodím a ponožky vyperu, tak nač si s takovou drobností dělat starosti.

Chodí u vás v létě do práce někdo v žabkách, v sandálech nebo v pantoflích? O důvod víc, proč se nebát přijít bosky.

Kde může být bosáctví za 5 let, nebo ještě dříve?

Čím víc o nás lidé uslyší, čím více bude kladeno podobných požadavků ať na bosé příchody a odchody, nebo rovnou na celodenní setrvání v práci bosky, čím více se nás odváží bosých i do ulic měst, tím dříve se bosá chůze dostane do povědomí a v ten čas, ji už ostatní nebudou vnímat jako něco nepatřičného.

Dnes je u nespočtu firem na mnoha pozicích nepředstavitelné, že si někdo přijde bos (respektive, ani lidi nenapadne, že by o něco takového mohl někdo stát), ale časem, může být běžné, že v kanceláři oblečeni do saka strávíte bez bot klidně celý den. Je to jen otázka prosazení. Ukázat lidem, že zdraví je přednější před estetickou obuví.

Jsou i firmy, které se snaží pro své zaměstnance vytvořit takové prostředí, aby se v něm cítili dobře.

Závěrem

Sice to ztratí své kouzlo, až na několik kilometrů čtverečních nebudu jediný člověk bez bot, ale z dlouhodobého hlediska si myslím, že stojí za to, snažit se bosou chůzi dostat do povědomí všech. Možnost odlišit se od většiny u bosé chůze beru jako příjemný bonus.

A aby bylo jasno, to, že se o tom píše více článků a příspěvků na sociálních sítích, je sice hezké, ale k prosazení to příliš nepomůže. Podle mě je jedinou efektivní cestou, když budeme vidět. Čím víc bude v ulicích měst, v zaměstnáních, v MHD apod. bosých nohou, tím dřív se odváží takto vyjít i ti, kteří se zatím tomuto koníčku na veřejnosti zdráhají věnovat z pochopitelných důvodů, z obav z předsudků. Nicméně vás mohu uklidnit, reakce na bosé nohy nejsou nijak výstřední, když už, tak se mě spíše někdo se zájmem zeptá, proč jsem bez bot.


„Někdy je až zarážející, jak málo stačí k dosažení cíle. Jeden email, krátce si promluvit… Prostě, nenechat se snadno odbýt a hlavně se nevzdat ještě dříve, než se pokusíte získat to, po čem toužíte.“



Napište ostatním čtenářům komentář

Jaké máte zkušenosti s chůzí naboso ve městech, nebo v práci? Povzbuďte váhající čtenáře v komentářích.

Neváhejte článek sdílet

Zde asi není moc co dodat, sdílejte kvůli ostatním i kvůli sobě, aby se nebálo prosadit co nejvíce lidí a jednoho dne se stali bosáci svobodní J.

Přečtěte si související článek

Pro odlehčení si můžete přečíst článek Naboso metrem i tramvají o tom, jak jsem jel prvně bez bot MHD a co se mi při tom přihodilo :) >>>