Už možná tušíte, co že se to vlastně stalo. Pouhé dva dny stačili k tomu, aby se Báře od základů změnil život a v důsledku toho opustila vesnici.

Co bude dál? Vráti se Bára a zkusí to nějak vše urovnat? Nebo bude pokračovat v útěku odkázaná jen sama na sebe? Uvidí ještě někdy Donalda a další své přátelé?

Možná, že odpověď nejen na tyto otázky najdete už v této kapitole J.

 

ČÁST PRVNÍ

Probudila se svítáním. Hřejivé sluneční paprsky pronikající korunami stromů pomohly Báře zahřát promrzlé tělo. Vyškrábala se na nohy a začala pátrat po své brašně. Netrvalo to dlouho a opět pokračovala po včerejší cestě se svými věcmi. Nejraději by se otočila a vrátila se do vesnice za svými zády. Nicméně po tom, co udělala, a vzhledem ke skutečnosti, že tam někde ležel její mrtvý milý, nenacházela odvahu změnit směr. Pomalu si začala uvědomovat dopad včerejších událostí. Již se nikdy nepodívá do své domoviny a nikdy neuvidí své přátele. Zejména Donalda.

Přemohl ji smutek. Sedla si na chladnou zem a snažila se zabránit pláči. K postavení na vlastní nohy jí přiměly až hlasy, které za sebou zaslechla. Rychle vběhla do lesa a skryla se za nedalekým houštím. Slova s každým okamžikem slyšela zřetelněji.

„… najít za každou cenu. Tak hejbni tou svou línou prdelí.“

„Copak můžu za to, co se stalo? Dělám, co můžu.“

„Tak to rozhodně neděláš dost. Co se stalo, se stalo, výmluvy nikomu nepomůžou. Svěřili nám tenhle úkol, tak do toho musíme dát všechno.“

„Měli poslat stopaře a ne nás, na takovou práci prostě nejsme.“

„Víš, že jsou mimo vesnici, teď je to…“

Dva muži se Báře ztratili z dohledu a o chvíli později i z doslechu. Osobně je neznala, ale ve vesnici oba občas vídala. Mohla si jen domýšlet, proč se vydali po stejné cestě jako ona. Z rozhovoru odtušila, že pátrají asi po ní. Co by následovalo, kdyby ji spatřili, si netroufala hádat.

Bára se na lesní stezku již nevrátila. Nechtěla pokoušet štěstí. Jen díky jejich rozhovoru se mohla v čas skrýt. Jinak by ji bývali našli sedící na zemi. Pokračovala v původním směru a snažila se vyhýbat kořenům a větvím. Neměla žádný cíl, vlastně ani netušila, kam právě teď míří. Pokusila se zorientovat a vybavit si, kudy se vydala, když opustila vesnici. Dospěla k závěru, že pravděpodobně kráčí ve stejném směru, jako vede silnice, po které včera jela s Donaldem. Pokud se tedy nemýlí, mohla by k večeru dojít do Zlatého Listu.

Původ názvu není nijak záhadný, ačkoliv ho nevybrali zrovna šťastně. Poutníci si ho spojují s listem stromu. Dokonce i v řadě knih, které město zmiňují, používají pro jeho název stejný výklad. Obyvatelé Zlatého Listu důrazně opravují každého, kdo jeho název špatně pochopí. Nejedná se totiž o list stromu, nýbrž o list z knihy. Právě zakladatelé a správci knihovny se zasadili o pojmenování města tímto spojením. Knihovna ve městě je vzácnost, zvláště taková, jakou mají, proto by měla být v jeho názvu, tvrdili zakladatelé. Nikdo z hodnostářů města s tím nesouhlasil, nicméně neměli na výběr. Stát před rozhodnutím, zda v městě mít, nebo nemít knihovnu… Nakonec byli rádi, že se nemuseli smířit s horším pojmenováním. Alespoň tohle věděla Bára od Donalda.

Své putování lesem brzy vzdala a vrátila se na pěšinu. Věděla, že riskuje odhalení. Jenže lesem by se do Zlatého Listu nedostala ani do půlnoci a kvůli nočnímu klidu by musela bez jídla znovu přespat venku. Pokusila se oprostit od myšlenek, aby mohla pečlivě sledovat okolí a především naslouchat. Jinou možnost jak odhalit další pocestné, neměla.

Slunce se dostalo Báře nad hlavu. Nesnídala, neobědvala a těch pár lesních jahod jen vzácně rostoucích u cesty žaludek příliš neutišilo. I tak dala za vděk i tomu málu. Zvláště, když pomyslila na žízeň, kterou neměla jak zahnat. Pokud se nemýlila, tak v jejím okolí nikde žádný pramen nebyl.

Nejen proto se těšila, až dorazí do Zlatého Listu. Na jídlo a vodu. Na teplou postel. Sice si ani jedno z toho nemohla dovolit, protože neměla žádné peníze, ale nabídne, že si stravu a nocleh odpracuje v kuchyni. U nich ve vesnici běžně neplatili penězi, místo nich si raději vzájemně vypomohli.

Světla pomalu ubývalo a Bára netrpělivě vyhlížela rozcestí, které ji mělo zavést na hlavní silnici. Nevěděla, zda ji cesta povede přímo dál, bez náznaku odbočky k městu. Nicméně běžně pěšiny poutníky nakonec dovedou k rušným místům. Protože nechtěla nechat nic náhodě, raději sešla z vyšlapané cesty a vydala se směrem, o kterém si myslela, že ji dovede k vytouženému místu.

Jak se zaradovala, když před sebou za nedlouho spatřila mezi stromy silnici. Přidala do kroku a byla ráda, že má pohodlné kalhoty, které nosívala navzdory zvyklostem. Brzy se ocitla na udržované cestě. Zrak ji ani v nabývajícím šeru nešálil. A co víc, město měla na dohled. Plna naděje, že dorazí v čas před nočním klidem, téměř utíkajíc se vydala rovnou ke svému cíli.

Zadýchaná prošla bránou. Strážní jí nevěnovali pozornost, ani se k ní neotočili. Takže nejdu pozdě, oddechla si Bára v duchu. Bez otálení se vydala k hostinci, kterého si všimla při nedávné návštěvě v doprovodu Donalda. Všechny ostatní, jež si mlhavě pamatovala, se nacházely od brány dál. Obyvatele potkávala jen vzácně, většina z nich již trávila svůj čas s rodinami.

Bára se zastavila přede dveřmi slibující teplo a snad i něco k snědku. Váhavě otevřela a než se stačila po prvním kroku rozkoukat, ucítila nepříjemný zápach z neodvětrávané místnosti. U stolů stále ještě posedávalo několik hostů a zřejmě se nikdo z nich nechystal domů. I to je možnost, jak v klidu přečkat zákaz vycházení.

Bára se zastavila před výčepem v očekávání, zda se na ni usměje štěstí. Hostinský k ní byl otočený zády a něco hledal v policích. Využila času a přemýšlela, jak nejlépe nabídnout svou pomocnou ruku výměnou za stravu a nocleh. Hostinský se se zakřupáním v zádech narovnal a otočil se. Vypadal překvapeně, když spatřil ve své hospodě pohlednou dívku.

„Čím ti mohu posloužit?“ zeptal se a pokusil se při tom působit mile, ačkoliv jeho úsměv v Báře vyvolal opačný dojem.

„Omlouvám se, nemám žádné peníze, byl byste tak hodný a nabídl mi jídlo a nocleh, když si to odpracuji? Mohu vařit, uklízet…“

„Odpracovat?“ přerušil ji hostinský.

„Nejen, že tě nakrmím a nechám vyspat, dopřeju ti i koupel. Nedovolím tak pohledné slečně dělat špinavou práci.“ Prohlížel si hostinský zálibně Báru. Tvář měl zpocenou a kam vkročil, nesl se s ním i štiplavý zápach. Někteří hosté si dávali ruku před nos, když kolem nich procházel, ale většině z nich na tom nezáleželo. Sotva se dokázali soustředit na korbel přímo před sebou.

„To jste moc hodný, děkuji,“ špitla Bára. Chtěla si zakrýt ústa a nos, aby nemusela vdechovat pach toho upoceného chlapa, jenže potřebovala něco sníst a vyspat se. Proto se rozhodla to vydržet, přeci tu nebude stát celou noc. Na ulici už nemohla, protože v pozdních hodinách nikdo nesměl vycházet ven. Stráže bývají nemilosrdné, když někoho přistihnou. Hostinský odtrhl oči od Bářiných ňader a na okamžik jí pohleděl do tváře.

„Ale samozřejmě, naneštěstí už nemám volné pokoje, ničeho se však neboj, můžeš se vyspat v tom mém.“ Bára udělala podvědomě krok zpět.

„Ale ale, snad si nemyslíš, že máš na vybranou.“ Pobavil hostinského Bářin vystrašený výraz.

„Nechci nic víc, než abys mi dělala společnost. Za jídlo, koupel a přespání, nebo máš snad na zaplacení?

„Já…“

„Nebo bys radši strávila noc venku?“ nenechal ji dokončit větu.

„Máš ty vůbec představu, co provádějí strážní někomu s tak pěknou tvářičkou? Tady budeš v bezpečí.“ Bára nevěděla, zda říkal pravdu. Nicméně si mohla být jistá tím, že by skončila v nějaké kobce. A to by dopadla ještě dobře. Byla zoufalá, opustit hospodu nemohla, bez jídla a vody nejspíš brzy omdlí, takže jen mlčky přikývla na souhlas.

„Skvěle,“ zaradoval se chlap.

„Mařeno!“ zaburácel na celý sál.

„No tak, ženská, hni sebou!” připomněl se o kratičký okamžik později.

„Nikdo se neumí teleportovat, takže chvíli trvá, než sem z kuchyně dojdu,“ odvětila podrážděná starší žena, když dorazila.

„Drž hubu a připrav koupel pro tuhle slečnu, neplatím tě za odmlouvání. A buď jí při ruce, kdyby něco potřebovala a umyj jí záda.“ Žena si odfrkla, vzala vyplašenou Báru za ruku a odtáhla ji do místnosti sousedící s kuchyní.

„Svleč se, já zatím přinesu horkou vodu a naplním sud. Pak ti vyperu věci a donesu na noc něco místo nich. Na odpověď nečekala, otočila se a kvapně vyšla z místnosti. Chudák holka, stačila si ještě zamumlat pro sebe.

Bára chvíli zkoprněle stála, než se začala pomalu vysvlíkat. Oblečení postupně odkládala na židli vedle velkého sudu. Když na ni položila i poslední část svého oděvu, nejistě se posadila, přehodila nohu přes nohu a rukou si zakryla poprsí. Za chvíli se ve dveřích objevila pomocnice hostinského s kouřícím vědrem doprovázena mladým klukem, který nesl druhé vědro. Bára jen vykulila překvapeně oči, že se tam objevil někdo opačného pohlaví a starší ženě to bylo úplně jedno. Proto si přesedla, aby se k oběma otočila zády.

„Ale no tak, tady tě nikdo nevykouká,“ zaskřehotala domácí. Bára s ní však nesouhlasila, nově příchozí jí věnoval mnohem více pozornosti než své práci. Na to příliš dlouho vyléval své vědro. Jeho zrak cítila na svých zádech, jak se propíjí skrz ni. Určitě by raději viděl něco jiného, ale to mu rozhodně nehodlala dopřát.

Ještě jednou přišli s plnými vědry. Vyprázdnili je a při odchodu žena prohodila, že je vše připravené. Bára zůstal v místnosti sama. Opatrně vyzkoušela rukou vodu. Pak vlezla do sudu vysokého do půli jejích stehen a posadila se v něm. Aby se do něj vešla, musela pokrčit nohy. Mýdlo měla připravené a kartáč ležel hned vedle něj. Oboje zatím ponechala na svém místě a užívala si horké koupele.

Opět se otevřely dveře. Než stačila zareagovat, prostrčil jimi hlavu mladík a namířil si to rovnou přímo k ní. Bára div nevyskočila na nohy. V čas si uvědomila, že je nahá, takže se místo toho co nejvíc zavrtala do útrob sudu, aby neodhalila nic ze svého těla. Mladík se pokusil na sobě nedat znát své zklamání. Přišel k židli a vzal z ní Bářino oblečení. Když se otáčel k odchodu, jen prohodil, že pro něj měl dojít, aby ho Mařena mohla vyprat. Pak beze slova odešel.

Po tomhle zážitku se Bára radši rychle umyla, vylezla ze sudu a použila připravený ručník. Natáhla ruku k židli a když se jí nepovedlo uchopit nic jiného než opěradlo, uvědomila si, že nyní nemá co na sebe. Povzdechla si. Nepochybovala o další návštěvě toho slídila, který jako záminku použije donesení oděvu. Ručníkem si zakryla vše, co se jím při jeho velikosti zakrýt dalo, a nervózně čekala, až někdo projde dveřmi.

„To jsi to vzala nějak rychle. Tý horký vody bylo pro tebe škoda,“ pronesla vcházející Mařena. Přes ruku nesla něco přehozeného z téměř průsvitné látky. Snad to není… Pomyslila si Bára.

„Tady máš něco na sebe,“ pravila žena a podala Báře, co přinesla. Do tohohle se přeci nemohu obléknout. Rovnou mohu jít nahá. V duchu panikařila Bára. Mařena to zřejmě musela vytušit.

„No, jestli se ti to nelíbí, přinesu ti tvoje mokré hadry a můžeš se v nich vesele odporoučet.“ Na chvíli se odmlčela, jako by čekala na odpověď.

„Takže si svoje slzičky schovej na jindy a oblíkni se, ať tě můžu odvést do pokoje.“ Bára nejistě pozvedla noční košili a podívala se skrze ni na hořící svíci, jež osvětlovala místnost. Zatajil se jí dech, jakou byla látka chabou překážkou při pozorování mihotajícího plamene.

„Dělej, jestli chceš jíst studenej guláš, tak to dál protahuj.“ Při zmínce jídla si Bára uvědomila, jaký má hlad. I když by raději zůstala dále v nevědomosti. Při pomyšlení na teplé jídlo přes hlavu přetáhla noční košili a následovala Mařenu, která na nic nečekala a vešla do kuchyně. Z ní pak mimo dveří ústících k výčepu byly ještě jedny, které je dovedly na chodbu ke schodům. V patře měli pokoje pro hosty a v přízemí žil hostinský. Zařídil si tu světnici, aby se nemusel vracet domů a mohl mít dlouho otevřeno. Žena vedla Báru za schodiště. Nacházely se za ním nenápadné dveře. Svou svěřenkyni vpustila dovnitř se slovy, aby se neupejpala a snědla i vypila, kolik zvládne.

Bára se usadila k jedinému stolku v místnosti a pustila se do jídla. Kdyby necítila takový hlad a neponořila se myšlenkami do plnění žaludku a užívání si chutě teplého guláše s čerstvým chlebem, všimla by si, že Mařena po svém odchodu zamkla.

Netrvalo to dlouho a brzy spořádala poslední krajíc a vypila všechnu vodu v připraveném džbánu. Po občerstvení se uvelebila na židli, zavřela oči a užívala si pocitu sytosti. V mysli se vrátila k nedávným událostem, které změnily její život. Stále ničemu z toho nedokázala porozumět a to vše korunovala podivná kniha, kterou raději nechala schovanou před městem i se svou brašnou. Konečně se cítila opět příjemně, v bezpečí a v teple. Vše špatné nechala odplout na vlnách přicházejícího spánku a sedíc na židli usnula.

 

ČÁST DRUHÁ

Cukla sebou a vzápětí vyskočila ze židle. Nedokázala určit, zda ji vytrhlo ze spánku cvaknutí zámku, nebo ji vzbudilo neposlušné tělo. Měla pocit, že se zrovna ponořila do snů. Pak si všimla dohořívající svíčky a ucítila otlačené svaly.

Do místnosti vešel hostinský. Než za sebou zavřel, na chvíli se zastavil hledě upjatě na Báru. Na jeho tváři se objevil úsměv. I v tom slabém světle od uhasínající svíčky v něm Bára nespatřila nic přátelského. Když se hostinský otočil a zamkl dveře, polil ji studený pot.

Muž beze slova prošel kolem ní, natáhl se pro novou svíčku uloženou v polici vedle stolu a zapálil ji od skomírajícího plamene. Bára stále strnule stála a napjatě čekala, co bude dál. Pocit bezpečí ji opustil hned po probuzení a naplněný žaludek dobrým jídlem jí nyní byl zcela ukradený. Když pak ucítila zpocenou dlaň na svém ňadru, nejraději by vše vyměnila za porušení nočního klidu a uvěznění strážnými. Po první ruce bez otálení následovala druhá a hostinskému zjevně vůbec nezáleželo na tom, že je jeho počínání pro Báru bolestivé.

Pokusila se z jeho sevření vysmeknout, ale marně. Jen si tím působila ještě větší bolest od neostříhaných nehtů zarývajících se do její jemné kůže. Doufat v pomoc kohokoliv v doslechu nemělo smyl. Jen stála a čekala, až bude konec. Až ho to přestane bavit. Chtělo se jí křičet, ale odtušila, že by jí odměnou bylo pouze ještě hrubší zacházení.

Báře se to celé zdálo jako věčnost, ale čerstvě zapálená svíčka prozrazovala, že uplynulo teprve jen pár chvil. I kdyby se jí podařilo na okamžik ze sebe setřást jeho ruce, beztak by doběhla jen k zamčeným dveřím. Pomalu se začala smiřovat se svým údělem a zaplašila každou myšlenku na své vykoupení. Možná je to trest za skutky, jichž se v nedávné době dopustila. Vzdala se.

Že by snad už bylo po všem? Hostinský stáhl jednu ruku z ňadra a Bára doufala, že to samé udělá i s druhou a nechá ji být. Naneštěstí se nemohla více mýlit. Místo toho aby jí dopřál klidu, sevřel prsty její bradavku. Bára vykřikla a vzápětí si všimla své ruky, jak klouže po umaštěné tváři trýznitele.

Udeřil ji. Báře se zatmělo před očima. Všechno, co vnímala, se jí zdálo čím dál tím víc vzdálenější, jako by se jí nic z toho netýkalo, dokud neztratila vědomí.

Pomalu přicházela k sobě a nejasný obrys nad ní nabýval jasnější tvar. Přímo před její tváří spatřila odpudivou grimasu v obličeji hostinského vydávajícího odporné zvuky, které vůbec nepřipomínali ty lidské. Jako by nebyl ani člověk, ale nějaké divoké zvíře.

Pokusila se ho ze sebe shodit, jenže ruce jí klouzaly po jeho zpoceném těle. Násilník se jen uchechtl jejímu marnému vzdoru a přesunul své paže z jejích prsou k jejímu krku. Báře se přestalo dostávat tolik potřebného vzduchu. Bojovala o každý mělký nádech ve snaze udržet se při životě.

Ještě dříve, než ji stačila pohltit panika, ochablo její tělo. Už marně nebojovala s nemilosrdným osudem. Bez hnutí pozorovala muže nad sebou plna nenávisti odmítající se smířit s myšlenkou, že je posledním člověkem, kterého ve svém životě uvidí. Vztek jí začal zatemňovat mysl a touha po jeho smrti v ní rostla.

Uchopila ho za ramena.

Hostinský ztuhl. Stále se tvářil dychtivě a jeho zkamenělý výraz budil dojem, že zrovna prožívá jednu z nejlepších chvil svého života. Ale v jeho očích viděla pravdu. Bára stále ležela pod ním a vpíjela se do jeho pohledu. Našla v tom uspokojení. Ač netušila jak, plně vnímala utrpení, která právě prožíval. Nespouštěla z něho oči. Z jeho stále sušších rtů vyšel slabý zvuk podoben zasténání. Tváře se mu začaly propadat a blednout. Bára viděla, jak jí stárne před očima. Vlasy mu zešedivěly, na tváři mu přibývaly nové vrásky a staré se stávaly zřetelnějšími. Jeho kůže ztrácela pevnost a postupně vysychala.

Nad Bárou se tyčil stařec s posledními dny svého života. V pozorování již nenacházela uspokojení. Uvědomila si, že jeho smrtí nedosáhne zadostiučinění. Pustila jeho kostnatá ramena a odstrčila ho ze sebe. Co bylo dříve nad její síly, nyní se zdálo snadné. Hostinský s heknutím dopadl tvrdě na podlahu. Jen tak tam ležel neschopen vstát. Bára se posadila na postel a pobaveně ho sledovala nevěnujíc pozornost svému nahému tělu. U jejích nohou se bezmocný muž snažil vstát, ale spíše se teprve seznamoval se svým novým tělem a jeho možnostmi. Zjevně i pouhé posazení bude vyžadovat vynaložení velkého úsilí.

Bára se postavila a přešla k truhle umístěné hned za stolem na protější straně místnosti. Ani se při tom nepokusila vyhnout hostinskému. Spokojeně se usmála, když pod bosým chodidlem ucítila zapraskání kosti při šlápnutí na jeho lýtko. Stařec bolestivě zasípal, na nic jiného se nezmohl.

Naneštěstí byla truhla zamčená. Bára prohledala oblečení rozházené po místnosti. Při tom zadržovala dech, aby necítila odpudivý zápach majitelova potu. Klíč našla na druhý pokus ve špinavé vestě. Stařec ji chytil za nohu a snažil se natáhnout pro klíč, který držela.

„Nakonec nejsi tak nemohoucí, když ses doplazil až ke mně,“ prohodila s úšklebkem a lehce se zbavila jeho sevření. Přistoupila k truhle a klíč vsunula do zámku. Než se pokusila odemknout, užívala si napětí z očekávání, co v ní asi najde. Pak ji otevřela. Prohrabala se hromadou ledabyle naházeného oblečení. Brzy nahmatala kožený měšec, k jejímu překvapení plného zlatých mincí.

Takové bohatství! Položila ho vedle truhly a pokračovala v hledání. Ještě se jí podařilo nalézt dýku v koženém pouzdře. Rozhodně si oboje přivlastnila a narovnala se. Shrbená záda ji již bolela, jak se nakláněla nad truhlou.

„Co to dělám? Přece neokradu bezmocného člověka,“ řekla náhle tiše sama pro sebe. Pak se podívala na hostinského a skoro vykřikla. Nemohla uvěřit svým očím. Nemohla uvěřit sama sobě. Pamatovala si, co se stalo, pamatovala si, jak se cítila šťastně z toho, co mu způsobila. Nyní jen zkameněle stála a hleděla na něj nevěříc, čeho byla svědkem a zároveň strůjcem. Snažila si namluvit, že hostinský někam odešel a nějak se tu místo něj objevil stařec, ale moc dobře věděla, jak se to celé odehrálo. Měla silné nutkání mu pomoct a ošetřit jeho zraněnou nohu, jenže zároveň s tím stále pamatovala na jeho bezohlednost. Jak ji jen využil a málem připravil o život. Stala se pro něj jen nějakou věcí pro potěšení. Ve skrytu duše stále cítila pocit zadostiučinění, ale snažila se ho potlačit, protože se takto cítit nebylo správné.

Prohrabala v rychlosti oblečení v truhle. Nečekala, že by tam mělo něco její velikost. Alespoň se jí povedlo nalézt kabát. Přehodila ho přes sebe a schovala v něm své nahé tělo. Z měšce si vzala jen několik zlatých, aby se při putování znovu neocitla v nouzi a strčila si je do kapsy kabátu. Do druhé schovala dýku, díky níž se cítila bezpečněji.

Nově nabytý pocit však velmi rychle vyprchal se vzpomínkou na stále trvající noc. Opustit hospodu zatím nemůže a je v místnosti s hostinským, který je k nepoznání. Počkat do rána a pak se vytratit? Doufat, že nikdo nebude vstávat se svítáním? Nebo si vzít mokré oblečení a vydat se na milost strážím, když mě chytí?

Mezi tím, co přemítala nad svými možnostmi, pomohla starci ze zemně a usadila ho na postel dávajíc pozor na jeho zraněnou nohu. Pak se posadila vedle něj stále ponořena v myšlenkách.

 

ČÁST TŘETÍ

Probudila se až s prvním paprskem dopadnuvším na její tvář skrz okenici. Vyděšeně zamrkala a snažila se v krátkosti uvědomit, co se děje a kde je. U postele spatřila ležícího starého muže v nepřirozené poloze. Sehnula se k němu, aby se ujistila, že je v pořádku, ale již nedýchal.

Bára stále oděná v kabátu, v němž se jí podařilo usnout, vyskočila z postele a rozběhla se ke dveřím. Snažila se je otevřít. Dveře však její snaze vzdorovaly. Pak si v tom všem zmatku uvědomila, že jsou stále zamčené. Rychle přelétla zrakem místnost. Pohled jí ulpěl na truhle. Přiskočila k ní a ze zámku vytáhla klíč, ke kterému byl připevněn ještě jeden. Vsunula ho do zdířky ve dveřích a pokusila se jím otočit. V zámku to uspokojivě cvakalo. Pomalu pootevřela dveře a nahlédla ven.

Ulevilo se jí, když nikoho nespatřila. Opatrně se vydala do kuchyně, kde by měla mít své oblečení. Nikoho naštěstí nepotkala. Své již suché věci našla přehozené přes provaz natažený u vyhaslého krbu. Sice tím vyprání trochu pozbylo smyslu, protože načichly, ale aspoň na pohled vypadaly dobře. Rychle se oblékla a opět přes sebe přehodila kabát. Teprve při odchodu si uvědomila, že je v krbu kotlík se zbytkem guláše. Zaváhala, zda se držet a v krátkosti se nasnídat.

Než se však stačila rozhodnout, dveře na proti ní se otevřely. Prošel jimi mladík, s kterým měla to potěšení se včera seznámit. Zmateně zamrkal jako by nemohl uvěřit svým očím. Chvíli naproti sobě stáli hledíce si do očí bez jediného slova.

„Krásné jitro,“ pronesla Bára váhavě.

„Co tu děláš a proč máš na sobě tátův kabát?“ dostalo se jí odpovědi. Při zjištění, že před ní stojí člověk, jemuž zabila otce, udělala krok zpět. Z tváře se jí vytratila barva a sklopila oči k zemi neschopna jediného slova.

„Hm… Tak ty jsi pořád ještě stydlivá,“ prohodil mladík a přistoupil blíž. Tahle nečekaná reakce Báru probrala. On si myslí, že se stydím? Nechápala a odstrčila jeho ruku nevybíravě blížící se k její tváři.

„Tvůj otec mi řekl, ať si dojdu pro svoje věci, a abych tu neběhala nahá, půjčil mi svůj kabát.“

„Nahá…“ zamyšleně sám k sobě v tichosti pronesl hostinského syn.

„Kdybys dovolil, nechci nechat tvého otce čekat, ještě by se se mnou rád rozloučil, než půjdu,“ pronesla provokativně sama sebou překvapena, jak při tom působila přesvědčivě. Chlapec ustoupil stranou a vydal se plnit své povinnosti. Než Bára kvapně prošla dveřmi, ještě ho zaslechla hudrovat, že mu táta nikdy nic nedopřeje a až bude mít vlastní hospodu, tak mu ukáže.

Bára vešla na chodbu, ale než se vydala k hlavnímu vchodu, vrátila se k pokoji hostinského. Pro jistotu zamkla jeho dveře, aby získala více času, než někdo objeví jeho tělo. Klíče si schovala do kapsy a vydala se do místnosti s výčepem. Na stolech i na zemi stále leželo několik hostů. V tichosti došla přímo ke dveřím doufajíc, že nebudou zamčené.

Vzala za kliku a otevřela. Dveře děsivě zavrzaly. Bára se nezdržela ani ohlédnutím přes rameno a rovnou vyběhla ven do chladného rána.

Bez otálení zamířila přímo k městské bráně. Ulice zatím zůstávaly prázdné. Takto časně se zřejmě moc lidem ven do nepřívětivého počasí nechtělo. Přemítala o tom, zda někde počkat, než město ožije. Pak by se mohla snadno ztratit v davu. Jenže si přála mít vše už za sebou a nechtěla riskovat své odhalení. Pokoj s hostinským sice zamkla, ale je jen otázkou času, než se do něj někdo dostane. Takže se rozhodla s odchodem neotálet.

Blížila se k bráně. Kousek od ní stáli o zeď opření dva strážní, kteří se spolu vybavovali a zjevně jim vůbec nezáleželo na dění kolem nich. Přidala trochu do kroku tak, aby nevzbudila podezření a zároveň stihla využít jejich nepozornosti.

Hleděla před sebe, nevšímajíc si dvou mužů opodál a jako kterýkoliv jiný měšťan v klidu prošla bránou.

„Hej! Počkej!“ zaslechla za svými zády. Zastavila se. Útěkem by jen vše zhoršila. Strážní prošli bránou rovnou k Báře.

„Pořád ti říkám, že bychom se neměli jen vykecávat a aspoň trochu sledovat, kdo prochází.“ Prohodil jeden k druhému.

„Se navotravuješ, všim sis jí? Všim. Za ten plat stejně odvádíme bravurní práci. I kdybychom prokecali celej den, stejně by nám měli přidat. Tak jaký pak namáhání.“

„Zavři kušnu. Jasně, že jo, jenže se podívej, co má na sobě.“

„Pověz mi, odkud máš ten kabát?“ zeptal se strážný, který si Báry všiml.

„Dostala jsem ho,“ odpověděla nejistě.

„No, a prozradíš mi, kdo ti ho dal?“ pokračoval ve vyslýchání a pomalu přesunul ruku k jílci svého meče. Druhý muž ho napodobil.

„Od hostinského, za… no…“ Bára se snažila předstírat stud, aby vzbudila důvěru.

„Zahrála sis na děvku na jednu noc,“ dokončil za ni větu jeden z mužů a oba se zasmáli.

„Ale jak starouše znám, rozhodně by žádný kurvě nedal nic víc, než jídlo a nocleh i kdyby byl úplně sťatej. Takže se tě zeptám ještě jednou, jak si přišla k tomu kabátu?“

„Vzala jsem mu ho, když ráno ještě tvrdě spal.“ Snažila se mluvit zlomeně a pokusila se v sobě vyvolat pláč, aby strážné obměkčila.

„On mě znásilnil a málem mě přitom uškrtil,“ podařilo se jí rozbrečet.

„No jo, to je mu podobné,“ zasmáli se.

„Naslibuje jídlo a postel, ale zapomene se zmínit, že už bude zabraná,“ pokračoval muž, který Báře kladl otázky nedbaje jejího pláče.

„Kabát vám dám, jen mě prosím nechte jít, vytrpěla jsem si už dost,“ pokusila se zoufale zvrátit situaci.

„No, víš, moc si tady nevyděláme a chlast zadarmo přijde vhod. Takže tě odvedeme ke staroušovi, vrátíš mu kabát a pak uvidíme, co s tebou. To, že si tě někdo trochu užije, tě přeci neomlouvá, krádež je prostě krádež,“ uchechtl se. Uchopil Báru pevně za předloktí a jal se ji dovést do hostince.

„Takže na mě zůstalo zase to horší,“ procedil mezi zuby druhý strážný, kterému nezbylo nic jiného, než zůstat u brány.

Bára nedala svému vězniteli čas na odpověď. Zoufalá nevidící žádné rozumné řešení, se strážnému vzepřela, čímž ho donutila soustředit se na její odpor a rychle sáhla do kapsy kabátu, aby z koženého pouzdra vytáhla dýku. Strážný pohyb zaznamenal, nicméně než stihl jakkoliv zareagovat, nožem mu prořízla břicho těsně pod koženou zbrojí. Pustil Báru, zavrávoral a padl k zemi svírajíc si zranění. Bára i druhý strážný zůstali jako uhranuti stát. Jeden šokovaný, tím, čeho byl svědkem a druhý tím, co způsobil. Bára hleděla na svou zkrvavenou ruku stále svírající dýku. Zvedla od ní oči a podívala se na šokovaného muže před sebou. Naprosté ticho rušilo jen sípání umírajícího.

Jeho druh vytáhl z pochvy meč a s nenávistným řevem ho bez váhání vrazil Báře do břicha. Posilněn zuřivostí ho zabořil až po jílec. Zahleděl se do vytřeštěných očí mladé ženy a pozoroval, jak se sesouvá její tělo k zemi. Při tom se zapřel nohou o její břicho, aby si ulehčil vyproštění meče. Pak ho odhodil na zem a rychle se sklonil k oběti, než z ní vyprchá život. Opřel svou hlavu o její, až se ústy dotýkal jejího ucha.

„Kdybys jen tušila, jaký máš štěstí, děvko. Za to, co jsi udělala Bardovi, by sis zasloužila mnohem pomalejší a bolestivější smrt,“ zašeptal.


 

Napište ostatním čtenářům komentář

Podělte se se mnou a s čtenáři o své pocity z třetího dílu v komentářích. Jen prosím opatrně, abyste nenaznačovali děj.

Neváhejte příběh sdílet

Nadchl vás příběh hodně? Nadchl vás alespoň malinko? I malinko se počítá a určitě si zaslouží sdílení nejen na sociálních sítích :).

Přečtěte si další díl

Že nechcete aby to takhle skončilo? Ničeho se nebojte a rovnou se podívejte na pokračování >>>