V květnu 2017 jsem zveřejni druhou kapitolu svého fantasy příběhu. Dnes 1. srpna 2019 vám představuji její kompletně přepsanou verzi. Stejně jako v první kapitola i druhá doznala řadu změn a zejména je příběhově mnohem bohatší. 

Opět se omlouvám za případné chyby a překlepy. Protože to celé možná budu ještě znovu přepisovat, nechtěl jsem nikoho ze známých obtěžovat s opravou. Tak buďte prosím shovívavý. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu, abych mohl své psaní i nadále zlepšovat.

 

ČÁST PRVNÍ

 

„Snad máš pravdu Donalde,“ pravila Bára a nahlédla do vozu za sebou. „Páni, netušila jsem, že máš tolik knih! Vždyť je to učiněné bohatství.“

„No, asi máš pravdu. Řekl jsem si, že už jsem starý a nemá smysl si je všechny schovávat. Moudřejší bude je prodat a koupit si místo nich nové. Tak jich stihnu přečíst mnohem více.“

„Víš, že to Donalde říkáš, jako bys nás měl v následujících týdnech opustit?“

„Hm… nenapadlo mě, že by to tak mohlo vyznít. Neměj strach, plánuji toho mnoho stihnout, takže chtě nechtě tu musím ještě dlouhá léta pobýt,“ usmál se.

„Tak to jsem jedině ráda. Jen nemám moc představu, jak přesně bych ti dnes měla pomoci.“ Donald se hlasitě rozesmál.

„Opravdu netuším, jak to teď vyzní, ale můžeš si za to sama. Máš ty vůbec představu o tom, jak jsi pohledná? Určitě prodáme nejednu knihu, když se budeš usmívat na kolemjdoucí. Přitáhneš mi tak spoustu zákazníků.“

„Aha, koho by to napadlo, že takhle sobecky využiješ něčí vzhled pro svůj vlastní prospěch,“ oplatila mu Bára.

„Že jo. Sám jsem tím překvapený,“ smál se Donald dál.

„Tak já se teda budu usmívat a těšit, až mi budeš zase předčítat. Ani jeden z nás z toho nevyjde zkrátka.“

Většinu času si povídali. Donald se mimo jiné podělil i o své vědomosti o historii města, kam měli namířeno. Vyprávěl zasněně, jako kdyby tomu všemu byl tehdy sám přítomen. Líčil i ty nejjemnější detaily událostí, o kterých kdysi četl nebo se o nich doslechl z vyprávění někoho jiného. Bára o dějinách Zlatého listu slyšela již nesčetněkrát. Ale nevadilo jí to, pokaždé něco málo z Donaldova vyprávění zapomněla a vždy se dozvěděla něco zcela nového. Cesta tak oběma rychle utekla a než se nadáli, nad hlavami měli bránu města z vyprávění. Bez meškání projeli městem, aby se za krátko dostali na rozlehlé náměstí, které bylo skryto mezi domy.

Ať se Bára ohlédla kamkoliv, viděla neproniknutelné hradby vystavěné ze zděných domů, které ji nepřestávali fascinovat. Občas někoho spatřila, jak se vyklání z okna a pozoruje rušné tržiště. Lidé pobíhali od jednoho stánku k druhému a obchodníci se snažili marně překřičet hlučný dav svými nabídkami. Kdyby Donald nepotřeboval prodat své knihy, ani jeho a ani Báru by nenapadlo na toto místo zavítat. Z domova jsou navyklí na klid a takto to u nich nevypadá ani v těch nejživějších dnech.

Donald zamířil na cestu vyhrazenou pouze pro obchodníky dostatečně širokou, aby se na ni vešli vedle sebe dva povozy. Oba doufali, že všichni pojedou ve stejném směru, jak je všude na zdech domů vyznačené. Při minulé návštěvě to jeden obchodník popletl a tak na nějaký čas zatarasil cestu, než se mu podařilo s vozem otočit do správného směru.

Vedle některých obsazených stánků míjely povozy trhovců i s uvázanými koňmi a jednou začas projeli kolem odpočívadla, kde bylo možné zastavit a počkat, než se na nějakém stánku uvolní místo.

„Jednou to celé objedeme, kdybychom měli štěstí, a pak zastavíme na nejbližším odpočívadle. Stále jsou tu nějaká volná,“ pronesl Donald.

„Takže jako posledně budeme čekat, než se uvolnění nějaký stánek,“ odvětila Bára a rozhlédla se. „Tentokrát bude těžké zůstat si na dohled.“

„Jako bys to neznala,“ usmál se Donald.

„Jen jsem tím chtěla říci, že je tu více lidí než obvykle.“

„Tak to máš rozho…“

 „…co je dobrý. Kdyby nekupovali blbosti, mohl jsem si vydělat, ale oni ne, jen samý žrádlo a cetky. A teď nemám na zaplacení nájmu na další hodinu,“ zaslechli téměř vedle sebe hudrovat zbrunátnělého muže. Donald okamžitě pokynul koni, aby zastavil.

„Tak tohle bylo hodně těsné. Stačil kousek a museli bychom to celé objet a najít pak jiné místo,“ ulevil si Donald.

„Já ti nevím, myslíš, že s tím svým vozem až na něj naskládá zboží, vyjede? Nezacláníme mu už?“

„Když se bude snažit, určitě se nám dovede vyhnout.“

„Co tu vokouníte?“ obořil se na ně trhovec, který malým okamžikem hudroval.

„Žádné urážky pane! Ukliďte si své věci a uvolněte jim místo,“ pronesl stroze lehce zadýchaný výběrčí, který zrovna přiběhl.

„Ještě, že tak,“ ulevil si Donald. „Prodávat tu není ani trochu laciné, ale musím jim nechat, že se skutečně o celé tržiště dobře starají.“

Donaldovi to připomnělo, že možná dopadne stejně. Peníze měl jen na hodinový nájem a pokud nic neprodá, brzy se také odporoučí. Když se místo konečně uvolnilo, přistavil ke stánku povoz. Báru nechal, ať se postará o koně a zaplatil výběrčímu. Ten s vřelým úsměvem peníze přijal a otočil přesýpací hodiny postavené na polici hned pod zastřešením. Nikomu tak nepřekáželi a zároveň na ně výběrčí dohlédli z dáli a mohli tak hlídat, komu brzy vyprší čas.

„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ odmlčela se Bára. „Než vystavíme knihy, propadne dolů tolik zrnek písku. Jak je to jen možné, vždyť je to ve středu tak úzké… Mohli by ty přesýpací hodiny dávat alespoň na střechu, kde by na ně viděli výběrčí a my ne a jen by pak oznámili, že musíme zaplatit, nebo odejít.“

„Že by pak chodili po tržišti s žebříky?“ podivil se Donald.

„Náhodou by mohli mít žebříky zavěšené u stánků, místo by se na to určitě našlo.“

„No… děláš si legraci, že jo?“ oba se rozesmáli.

Bára na přední stěnu stánku upevnila nějakou látku. Donald zbystřil a se zadumaným pohledem se vydal podívat na dílo, jež v něm vzbudilo zvědavost. Chvíli bez hnutí stál a pak se znovu rozesmál.

„Překvapení!“ pronesla radostně Bára.

„Netušil jsem, že máš tak silného obchodního ducha. S tímhle nápisem, to by byla pořádná nepřízeň osudu, kdybychom nic neprodali.“ Spokojeně pokýval hlavou a vrátil se za stánek.

„Trochu jsem se obávala, že to nebudeš chtít mít pověšené, když to není pravda, ale přišlo mi to jako nejlepší možnost, jak k nám někoho nalákat.“

„Že prodáváme nové knihy jen za část jejich skutečné ceny? Podle mě je to tak v pořádku. Všechny jsou ve skvělém stavu, nehledě na to, že je podstatné, čemu kupující budou věřit. Pravda není vůbec důležitá,“ usmál se Donald na Báru. 

Po dvou hodinách strávených na stánku uvolnili místo někomu jinému. Donald sice tušil, že s trochou štěstí neodejde s úplně prázdnou, ale tak velký zájem vůbec nečekal.

 „No, napoprvé to nebylo vůbec špatné. Ovšem nebýt toho nápisu a tvého úsměvu, obávám se, že by se nám tolik nedařilo, i když tu nikdo další knihy neprodával. A ti, co by si rádi početli, rovnou očekávají vysokou cenu,“ zhodnotil Donald.

„Na štěstí jsme jich několik nalákali a to jejich překvapení, že si je mohou skutečně za naši cenu koupit,“ pokračoval nadšeně.

„Takže nyní jedeme ke knihovně? Mám pravdu?“

„Skoro, nejdříve se zastavíme na něco k snědku.“

„Slyšela jsem dobře?“

„Žádné obavy, je to při cestě a pojíme jen něco skromného, ať se zbytečně nezdržujeme.“

„A já už myslela…“

„Co že jsi to dělala?“

„Donalde!“

„Promiň, nechal jsem se malinko unést. Přijmeš jako omluvu, když nebudeme s jídlem tolik spěchat?“

„Žena vždycky dosáhne svého,“ Donald se rozesmál a Bára po chvíli svůj vítězoslavný vážný výraz též vyměnila za smích.

Po už ne tak skromném obědě, jaký Donald plánoval, dojeli před knihovnu. Tyčila se vysoko nad domy ve svém okolí a nepodobala se žádnému jinému stavení v celém městě.

Hlavní brána byla ohromná. Klidně by jí mohli projet dva povozy vedle sebe a ještě by bylo kolem nich spousta místa pro pěší cestující. Vstup ústil do jednoho ze tří křídel knihovny, jež byly spojené hlavním sálem. Ten utvářel střed celé knihovny. Ze zdobených oken na obyvatele z výšky shlížely historicky významné osobnosti a dokonce si kolemjdoucí mohli přečíst úryvky z nejznámějších děl, psaných okrasným písmem.

Kdo pozbyl lenosti a obešel celou knihovnu, zjistil, že je každé křídlo stavby k nerozeznání od těch ostatních. Lišili se pouze v mozaikách vyobrazujících pokaždé něco, nebo někoho jiného. Ovšem nádherné dech beroucí vitráže knihovny nebyly jediným lákadlem pro návštěvníky Zlatého listu. Stěny každého z křídel byly nápaditě vymalované a motiv kreseb šikovně spojoval vyobrazení mezi vitrážemi. Vše tak působilo jako jeden celek.

V mnohých mozaikách byly zachycené pouze osobnosti a teprve okolní kresba na stěně dodala vyobrazení hloubku a smyl. Jen díky ní pozorovatelé mohli vidět zakladatele knihovny sedět za stolem, který kreslil její plány. Stejně tak četné úryvky z děl nebyly pouhou stránkou, ale celou knihou položenou na stojanu, někdy se nad ní někdo skláněl a četl v ní, jindy ležela bez povšimnutí s vrstvou prahu rafinovaně naznačující, že se jedná o skutečně staré dílo, ale zároveň text zůstával pro návštěvníky velmi dobře čitelný.

Tomu všemu vévodila střecha, jejíž okraj významně přesahoval stěny a návštěvníkům tak poskytovala útočiště před deštěm, ale spíše měla chránit knihovnu samotnou před krupobitím. Ač bývalo velmi vzácné, mnohdy jen jednou za několik let, přírodní úkaz by mohl nenávratně poškodit cennou památku.

Donald s Bárou prošli místo hlavní branou nenápadnými dveřmi vsazenými přímo v ní. Místnost, v níž se ocitli, měla jen skromné vybavení, které bylo přesným opakem dokonale ztvárněného zevnějšku knihovny. I stůl naproti nim několik desítek stop vzdálený působil všedně. Muž sedící za ním odtrhl zrak od knih a při pozdravu jim pokynul, aby vešli dál.

Po pravici na pohovce seděl někdo další zabraný do četby, aniž by se obtěžoval odlepit zrak od stránky a alespoň kývnout na nově příchozí.  

Jak Bára, tak i Donald odpověděli muži za stolem a vydali se do hlavního sálu. Donald v něm sebevědomě bez otálení zamířil do jedné z uliček, ale Bára se zastavila překvapena rozlehlostí síně. Sloupy podpíraly zdobený strop a před sebou měla bludiště z polic plných knih tyčících se vysoko nad ni. U stěn si všimla něčeho jako dalšího patra, jenže nezasahovalo do vnitřního prostoru, pouze napodobovalo jejich obvod. Napadlo ji, že je to docela šikovná věc, návštěvník si z takového místa může udělat alespoň mlhavou představu o uspořádání knihovny.

„To je v pořádku, Báro,“ promluvil na ni Donald, když si všiml, že ho nenásleduje.

„Při mé první návštěvě jsem se tvářil úplně stejně, a než se mi tu podařilo alespoň trochu zorientovat, zabralo mi to dobrého půl dne. O žebříku, bez kterého se tu neobejdeš, ani nemluvě. Těch tu mají naštěstí dostatek,“ usmál se Donald. „Klidně se tu porozhlédni, já se za tebou pak stavím, až budu hotov.“

„A jsi si jistý? Nedokážu si představit, jak bys mě mohl v něčem tak spletitém v krátkosti najít a to nemusím být zde, ale třeba v jednom z křídel.“

„Nedělej si starosti, je to lehčí, než se na první pohled zdá,“ mrkl na ni a zmizel ji před očima v jedné z uliček.

Bára zůstala sama. Chvíli postávala a rozmýšlela se, kam se vydá. Všechny uličky vypadaly úplně stejně. Z tmavých lakovaných regálů, do jednoho stejně vysokých a velmi masivních, takže si o ně mohl kdokoliv opřít i žebřík a dosáhnout tak i do horních polic. Na stěnách kruhového hlavního sálu tentokrát nebyly malby zkrášlující vnitřek knihovny, ale i z dáli čitelné popisy, na které snad dalo při hledání knih spolehnout. 

 

ČÁST DRUHÁ

 

Bára při čekání na Donalda procházela mezi policemi přeplněnými knihami. Prsty přejížděla po jejich hřbetech a při tom si pobrukovala. Občas zaslechla Donaldovo mumlání, někdy radostné, jindy zklamané, které nejspíše bylo odrazem výsledku jeho hledání. Z toho usoudila, že musí být někde blízko, ale nikdy se jí nepodařilo ho zahlédnout. Tolik knih na jednom místě nikdy neviděla a ani si nedokázala představit, že jich takové množství může někde být. Pod prsty cítila různé povrchy, občas kůži, nejčastěji papír, někdy i něco připomínajícího látku.

Větší pozornosti se knihám od Báry nedostalo. Samotnou ji číst nebavilo a nebýt Donalda, nikdy by na takové místo nezavítala a raději by svůj volný čas trávila jinde. Myšlenkami byla s Dárem a snila o dalším dni stráveném s ním.

Její představy vyrušil pocit, který si kvůli jeho nevtíravosti uvědomila až po chvíli. Před okamžikem ji nejspíš u jedné knihy zvláštně zabrněly prsty. Jako nějaká vzpomínka v Báře hluboko zakořeněná a nyní se s vjemy z vazeb knihy vynořila na povrch.

Přerušila snění a vrátila se do přítomnosti. Postupně se dotýkala jednotlivých vazeb, jimž ještě před okamžikem nevěnovala téměř žádnou pozornost. Dotýkala se všech knih v dosahu a čekala, zda znovu prožije svou vzpomínku, nebo se jen přesvědčí, že se ji to zdálo.

Hm… bylo to tak zvláštní, že to jen stěží mohlo být skutečné. Pomyslila si a pokračovala ve své procházce bez cíle. Když v následujícím okamžiku ji opět zabrnělo v konečkách prstů. Snad ještě silněji. V tom momentu ztuhla. Ruku ponechala pozvednutou a pomalu se k ní otočila. Prsty se dotýkala úplně obyčejné vazby. Odtáhla je a znovu se knihy dotkla. Nic se nestalo.

„Tak jsem se asi zbláznila,“ řekla si pro sebe a v tichosti se zasmála. Vytáhla knihu z police a otevřela ji. Listovala stránkami, nedbaje na jejich pořadí a prohlížela si malby krajin. U každého obrázku bylo uvedeno několik informací s odkazem na mapu, aby se čtenář mohl podívat, kde se místo nachází. Bára se zastavila někde uprostřed s nakresleným opuštěným domem. Od ostatních kreseb se nijak nelišil, jen další vyobrazené místo s trochou historie, ale i tak si dokázal získat Bářinu pozornost více než ostatní malby. Přečetla si strohý text s útržkovitými informacemi o posledním majiteli.

Pokud tam píšou pravdu, tak je to docela smutné, promlouvala v duchu sama k sobě. Ještě chvíli si obsah stránky prohlížela, a když chtěla knihu zavřít a vrátit do police, všimla si podivného symbolu mezi obrázkem a textem.

„Zvláštní, přísahala bych, že tam ještě před chvílí nebyl“, zamumlala si pro sebe. Jako by se chtěla ujistit, zda ji nešálí zrak, dotkla se ho…

…jaká byla má radost, když jsem prvně daroval život. Podařilo se mi něco nemyslitelného, ale mému vyprávění o tomto skutku nikdo nevěřil. Všichni vidí život jako něco pomíjivého, křehkého a neobnovitelného. Více se už mýlit nemohou.

Snažil jsem se dokázat, že nelžu a mé tvrzení není pouhým výmyslem. I já začal po čase pochybovat. Jakýkoliv můj pokus selhal. Všichni byli pouze svědky ničeho. Uplynuly měsíce plné nezdaru a snad každý mě má ve vesnici za blázna. Mé snažení mě málem stálo život, nestaral jsem se o svůj zevnějšek, jedl jen, co našel, pil, jen když pršelo, a spal, když jsem se zhroutil vyčerpáním. Potřeby, které pro ostatní zůstávaly na prvním místě a udržovaly lidské tělo a mysl zdravými, se pro mě staly pouhou ztrátou času.

Nakonec se mě lidi začali i stranit. Dokonce se odstěhoval můj soused a jeho dům zůstal opuštěný. Vlastně jsem už ani nemohl do vesnice. Místní mě vyháněli nejen kvůli dětem, které děsil můj zevnějšek. Pro někoho by tohle znamenal konec. Vzdal by se svého života a ušetřil sám sebe utrpení tělesného i duševního. Ale já to považoval teprve za začátek. Konečně se mi podařilo uvědomit, co mi stále unikalo. Celou dobu jsem to měl před sebou. Každý den, kdy se nezadařilo a jedinou odměnou za mé úsilí mi bylo pohrdání a posměšky. Muselo to dojít až tak daleko, že jsem se ocitl naprosto sám, vyčleněn ze společnosti, na pokraji naprostého vyčerpání, abych konečně prozřel.

To, čeho se mi povedlo dosáhnout, není určeno obyčejným lidem. Jen vyvoleným. Jen mně, protože není zprávy, že by se někomu přede mnou něco takového zdařilo. Možná jsem bůh, jen ten může darovat život a lidé nejsou hodni takový zázrak vidět. Ne, dar života není pro jejich potřebu, není pro rodiny, co ztratily někoho blízkého. Jen já určím, kdo bude hoden. Jen já budu vybírat, kdo bude žít a kdo zůstane zapomenut. Tak jako bůh, budu rozhodovat o osudu lidí.

Ne každý si zaslouží mou přízeň. Lidé se musí snažit, aby něčeho dosáhli. Aby měli šťastné životy. Stejně tak jejich skutky musí být plné dobra a pokory, teprve pak budou schopni přijmout můj dar a uvěřit zázraku.

Na pokraji sil se vydávám do nedalekého lesa a klopýtám po neupravované zarostlé cestě. Nebyl jsem si jist, zda má snaha k něčemu bude. V takovém stavu sotva udržím na živu sám sebe, natož abych zachránil jiné stvoření. Ovšem tentokrát jsem ve svém nitru cítil, že nemohu selhat. Již se nesnažím někomu něco dokázat a ohromit ostatní, sklidit chválu a obdiv, nyní chci konat nezištně s čistou vírou pomoci. A to jsou pocity, jež v mém nitru planuly úplně prvně.

Ano, vracím se na začátek, ale pokud je to to správné řešení, jsem mu zcela otevřený. Nyní naplněn vírou nepochybuji, že nová neprobádaná cesta je tou, po které jsem měl kráčet už od samého počátku. Stezku vedoucí ze vsi jsem vyměnil za kořeny, větve a jehličí, které se mi dostává do proděravěných bot. Les je již na blízku. Dělí ho ode mne lehký mlžný opar, který se na krátké okamžiky vytrácí a dovolí mi uzřít v plné kráse stromoví, jen proto, aby opět přede mnou tu nevyslovitelnou krásu skryl.

Najednou jsem obklopen stromy, jako lusknutím prstů, louka proměnila se v les. Jen kořeny a jehličí mi byly průvodci i nyní. Vše kolem mě se zdálo být rozechvělé, jako by nějak okolí vibrovalo jakousi vnitřní energií. Ale když jsem položil dlaň na nejbližší kmen, cítil jsem stálost bez jediného záchvěvu. Že bych mohl vidět, co je zraku běžným smrtelníkům skryto?

Pak jsem ji zahlédl. Nehybně ležela pár desítek stop přede mnou. Už z dáli bylo nade vše jasné, že není mezi živými. Konečně mohu nezištně pomoci. Bez diváků čpící jen posměšky, které jak si bolestivě uvědomuji, mi bezesporu patřily. Ale ne za neúspěch, ale za to, že jsem prahnul jen po obdivu a uznání druhých.

Došel jsem k potrhanému srnčímu tělu a sehnul se nad něj. Země kolem byla nasáklá již zaschlou krví. Možná, že už jí nepomohu.

Pryč s pochybnostmi, dnes se za žádnou cenu nevzdám. Položil jsem na srnu dlaně, zavřel oči a soustředil se každičkým kouskem své mysli. V mém těle se začala hromadit energie. Málem mě její množství vytrhlo ze soustředění. Sám tomuto procesu stále nerozumím a zřejmě ještě dlouhou dobu nebudu. Ovšem veškeré pokusy do teď provedené, byť s nezdarem, mi zřejmě pomohly lépe pochopit, jak se soustředit.

Energii jsem začal přesměrovávat do srny. Mé celkové vyčerpání mi znemožňovalo jakkoliv kontrolovat její proudění. Cítil jsem, jak mě to doslova vysává. Možná už rozumím… Slábl jsem s každým dalším okamžikem. I tak musím vydržet.

Jsem u konce. Ztuhlý pozbyvší poslední zrnko mé síly fyzické i duševní. Srna se nehýbe. Ani nedýchá. K zemi se začalo pomalu sesouvat mé vlastní tělo. Vlastně je to skvělý konec. Odejít při snaze pomoci někomu jinému. Ale i tak, že by všechno mé úsilí bylo nakonec zbytečné? Že by všichni ve vesnici měli pravdu a já byl jen pošetilec?

Ležím vedle mrtvé srny a stejně jako ona rovněž neschopen pohybu. Vyčerpání si vybralo svou daň. Začínají se mi klížit víčka. Snad jedině doufat, pokud se ještě někdy proberu, aby to bylo dříve, než mě najde dravá zvěř.

Zrak se mi ještě více mlží a nedaří se mi vnímat nic jiného než pouhé stíny. Spíše jsem cítil, než viděl, že se vedle mě něco pohnulo. V následujícím okamžiku se přede mnou mihla tmavá skvrna, jež se zmenšovala, jak mizela v dáli…

…Bára se zprudka nadechla a na poslední chvíli se zachytila police po svém boku. Podařilo se jí tak zmírnit pád. Ještě ani nepřišla k sobě a v hlavě se jí rozezněl hlas toho podivného člověka.

„Mé vzpomínky měly být na vždy skryté, pokud je dokážeš vidět, znamená to…“ Bára bez hnutí seděla na zemi a hleděla kam si do prázdna. Před chvílí prožila část života někoho jiného. Vše viděla jeho očima, cítila jeho tělesné i psychické vyčerpání, dokonce i emoce. Nerozuměla dění, jemuž byla svědkem. Nevěděla, zda toho člověka má litovat, nebo jím opovrhnout stejně jako ostatní ve vesnici pro jeho bláznovství.

Vzpomínky se jí začaly pomalu vytrácet, stejně jako když se probudí z nějakého snu. Ale emoce v Báře utkvěli, stejně tak poslední okamžik života poustevníka.

Znamenalo to snad…? Ne, to přeci není možné. To muselo být něco jiného, jiné zvíře… Poslední okamžik prožitku ji neopouštěl a svou výrazností se vyrovnal jejím vlastním vzpomínkám. Nejpodivnější však bylo, že na konci promluvil přímo k ní. Větu nedokončil, nebo jsem ji jen celou nezaslechla? Ptala se sama sebe. Zvědavost a touha po zjištění každičkého detailu v ní nezadržitelně rostla. Něco jí na tom příběhu upoutalo. Věděla, že vše bude muset prožít ještě jednou, aby se pokusila zjistit, co ji chtěl sdělit.

Vyčerpání Báru postupně uvolňovalo ze svých spárů. Přeci jen nebylo její vlastní, jen sdílela pocity z jiného života. Pomalu vstala přidržujíc se police.

„Báro, jsi v pořádku?“ zaslechla za sebou známý hlas.

„Ano jsem, Donalde, podařilo se mi nějak uklouznout.“ Donald se sehnul a zvedl otevřenou knihu. Podvědomě po otevřených stránkách přejel rukou, aby je uhladil. Pak knihu zavřel a podal ji usmívaje se Báře. Chvilku nereagovala. Strnula, když se Donald dotkl stejného místa na stránce jako ona. Jenže na něho to nemělo vůbec žádný vliv. Natáhla ruku a nepřítomně poděkovala.

„Našla jsi v knize něco zajímavého?“ otázal se Donald zvědavě.

„Zkusila jsem vytáhnout náhodnou knížku, místo procházení se. Jsou v ní hezké malby míst s odkazy na mapu, kde se nachází. Pro zcestovalé lidi to může být zajímavá inspirace.“

„To máš naprostou pravdu, ale nenech se mýlit. Většinou se neobjeví dobrodruh, který by uměl malovat a rozhodl se svůj drahocenný čas věnovat tvorbě knihy, místo poznávání. Proto autor spisu posedí s nějakým cestovatelem, pozve ho na pár piv a jeho vyprávění doplní o smyšlené zážitky i místa, občas nějaký výjev dokreslí, aby byl spis zajímavější. A to se ani nelze spolehnout na to, že sám vypravěč nebude přehánět.“ Během Donaldova výkladu Bára knihu vrátila na její původní místo, a když se otočil k odchodu, rychle si ji strčila do své brašny, kterou nosívala, když cestovala mimo svou vesnici. Co to dělám? Zeptala se vzápětí v duchu sama sebe. Pak následovala Donalda k východu.

„Můžeš na mě Báro počkat venku, než to tu vyřídím a zaplatím pár knížek,“ pronesl Donadl, když se zastavil u chlapíka, který je u vstupu do knihovny pozdravil.

„Dobře, budu na té lavičce naproti,“ odvětila a vydala se k východu.

„Promiňte, ale musím se podívat do vaší brašny. Není to nic osobního, kontrolujeme každého, knihy jsou cenné zboží,“ zastavil ji urostlý mladík, zvedající se z nedaleké pohovky. Bára ztuhla. Nenapadlo jí, že by někdo chtěl návštěvníky prohlížet. Navíc, vypadal jako jakýkoliv jiný příchozí, prostě si jen v klidu četl a když do knihovny vešli ani si jich nevšiml.

„Beze všeho,“ vypravila nakonec ze sebe a pokusila se o úsměv. Nejprve v rychlosti do brašny strčila ruku v předstírání, že ji chce otevřít a pokusila se knihu skrýt pod ostatními věcmi.

„To je v pořádku, je tu se mnou,“ zaslechla za sebou Donalda.

„Aha, tak to se omlouvám, nechtěl jsem vás obtěžovat, slečno,“ pravil mládenec, vrátil se na své místo, vzal si knížku a znovu do ní upřel svůj zrak. Bára se nezmohla na jediné slovo, chvíli zauvažovala, zda čtení jen předstírá, nebo je skutečně ponořen do obsahu, a i přesto se mu daří sledovat dění kolem sebe. Vyšla ven a zamířila k lavičce. Váhavě se na ní posadila a oddychla si. Co by si o mě Donald jen pomyslel, kdyby zjistil, že jsem ukradla knihu? Taková hanba, co jsem to udělala? Vlastně nemohu ani poděkovat, že mě zachránil před odhalením.

„Můžeme vyrazit zpět,“ vytrhl Báru někdo zamyšlení stojící přímo nad ní. Když se podívala vzhůru, spatřila Donaldův vřelý úsměv. Donald na nic nečekal a vykročil rovnou k jejich povozu.

  

ČÁST TŘETÍ

 

Když se vraceli do vesnice, většinu času byla Bára vtažená do sebe s výrazem ve tváři, že Donalda zaujatě poslouchá. Ve skutečnosti vyprávění svého společníka téměř nevnímala. Ponořena v myšlenkách rozjímala nad podivnou knihou a nepochopitelným zážitkem. Lhala kvůli ní, ba i dokonce vzala něco náležící někomu jinému.

Jak se blížili k vesnici, Bára se v myšlenkách stále více upínala k Dárovi. Od chvíle kdy ho vyléčila, si je vědoma jakéhosi spojení. Když odjížděli, s rostoucí vzdáleností se nakonec přerušilo, proto doufala, že při návratu ve svém nitru svého milého znovu ucítí. Nic se však nedělo. Snad až budou ještě o něco blíže. Možná se jen vydal někam za vesnici a je příliš vzdálen, než aby ho nyní vycítila. Doufala.

Ani se už nesnažila předstírat a jen mlčky hledíc do prázdna nechala kolem sebe volně plynout okolí. Donald si toho všiml vědom si nedávných událostí, ustal ve vyprávění, a když náhodou promluvil, jen vyřkl povel k zapřaženému koni.

Mlčky vjeli do vesnice. Okamžik, na nějž se Bára nesmírně těšila, jen ještě více prohloubil její obavy.  Donald se nakonec osmělil a nevtíravě se Báry zeptal, zda je vše v pořádku. Věděl, že není, ale v tu chvíli netušil, jak lépe vyjádřit svou starost. Bára jen nepřítomně odvětila, že neví.

Donald takovou odpověď snad za celý svůj život ještě nedostal. Více se nevyptával a v tichosti dojel  na stejném místo, kde se ráno setkali. Bára se jen v rychlosti rozloučila, aniž by Donaldovi věnovala jediný pohled a spěšně se vydala k obydlí, kde přebýval její přítel.

Svou mysl svedla zaměstnat pouze jedinou myšlenkou a to na Dára. Všichni ostatní i vše kolem ni, jakoby přestalo existovat. Jen pud sebezáchovy přinutil Báru vyhýbat se vesničanům místo jejich probíhaní, jako by byli duchy.

Zadýchaná se zastavila nadohled Dárova obydlí, když spatřila přede dveřmi sedět dva rozprávějící muže. Snažila se uklidnit a utišit zběsilé srdce, ale nic to nebylo platné. Proč by měli čekat před jeho domem zrovna tihle dva? Když Báru spatřili, přestali v rozmluvě a vyšli jí naproti…

*

 …výraz v očích její oběti pomohl Báře se trochu vzpamatovat. Co jsem to…? Proč jsem…? Bezvládné tělo padalo k zemi. Bára šokovaná sama sebou jen nehnutě stála. Ostatní v místnosti ji nevěřícně pozorovali a přitom váhavě tasili své zbraně. Co když…? Sehnula se k tělu a položila na něj ruku. O chvíli později vstala. Chtěla říct, jak je jí to líto, ale nezmohla se na vyřknutí jediného slova.

Když se Ralf k údivu všech postavil, Bára pomalu vycouvala z místnosti. Její vlastní myšlenky jí samotné začaly dávat opět smysl a doufala, že tak alespoň z části odčiní, co způsobila a jednou ji třeba i odpustí. Ačkoliv se ji nedařilo ze sebe setřást všechny emoce dnešního večera, i tak se již cítila o trochu lépe.

„On napadl Dereka! Co se to děje?“ vydechla neslyšně Bára a vyběhla ven. Chtěla se dostat od všeho co nejdál. Čím více se vzdalovala od prokletého stavení, tím méně byla smrt jejího milého skutečná. Tím méně jí přišlo uvěřitelné, co se pak stalo. Snažila se zapomenout, skrytě doufala jen ve zlý sen.

Zatavila se. Zvedla před sebe rozechvělé ruce a v jedné z nich uzřela zakrvácený nůž. Těžší než se zdál a dřevěná rukojeť ji mrazila více než led. S křikem ho mrštila do noci. Kéž by vzpomínky zmizely stejně lehce, jako dýka z jejích očí. Věděla, že si přeje nemožné, ale nic na světě nechtěla víc, než vymazat dnešní den. Nikdy si neodpustí a nikdy neodpustí ani jim.

Rozběhla se klidnou vesnicí nejkratší cestou k lesu. Kdosi Báru v půli cesty pozdravil. I tak si vesničana nevšimla a jeho slova k ní nedolétla. Utíkala dál. Kolemjdoucí ji ještě chvíli sledoval, jak mizí v temné noci, pak se otočil a pokračoval v cestě netušíc, co strašného se ve vesnici přihodilo.

Bára nepřestávala běžet klopýtajíc lesní cestou, na kterou náhodou narazila. Měsíc, jehož světlo stěží pronikalo korunami stromů, Báře pomáhal udržet se na stezce netušíc, kam ji zavede.

Báře se již dále nedostávalo sil. Bývala by běžela dál, sic bez cíle, hlavně že se jí od všeho podaří utéct. Těžce popadající dech strhla brašnu z ramena a vší silou, jaké byla ještě schopna, se rozpřáhla a hodila ji do temnoty mezi stromy. Pozorovala, jak mizí mezi jejich kmeny do naprosté tmy. Tiché zašustění listí jí připomnělo, že se právě vzdala svých posledních věcí včetně knihy.

 

Stále zadýchaná váhavě vykročila do tmy mezi stromy. Dále běžet nedokázala a bez brašny ani nemohla. Pokusit se nalézt své věci zcela skryté zraku, by bylo zdlouhavé a snadno si v takové tmě přivodit zranění. Raději hledala místo, jenž by proměnila ve své útočiště a mohla se klidně oddat spánku. U jednoho kmene nakonec nalezla, po čem toužila překvapena, jak vděčně přijímá chladnou zem s trochou listí místo své postele. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat a Bára schoulená do klubíčka brzy nakrátko zapomněla na všechny své útrapy.

 



Napište mi
 komentář

Podělte se se mnou a s čtenáři jak se vám líbilo druhé pokračování, ale snažte se neprozradit děj.

Neváhejte příběh sdílet

Pokud jste si přečetli druhý díl, předpokládám, že vás první musel něčím zaujmout a jestliže máte v plánu přečíst si i třetí, tak to si zaslouží sdílení na sociálních sítích :).