Už je to nějakou dobu, co jsem zveřejnil první fantasy příběh. Pravděpodobně máte celou řadu otázek, ke kterým po přečtení druhého dílu přibudou další. Ničeho se však nebojte, ač chci udržovat i nadále napětí a tajemno, vše nyní bude o trochu jasnější a pravděpodobně se dozvíte, zda vaše domněnky byly správné.

Příběh navazuje na okamžik, kdy se Bára vydává s Donaldem do nedalekého města pro zásoby. Díky tomu se dozvíte, co podnikala po celou dobu, kdy byla pryč z vesnice a mimo jiné, kam Bára na konci prvního dílu zmizela. Více již prozrazovat nebudu. 

 

ČÁST PRVNÍ

Bára nahlédla do vozu.

„Páni, netušila jsem, že máš tolik knih! Vždyť je to učiněné bohatství.“ Pronesla udiveně.

„No, asi máš pravdu. Řekl jsem si, že už jsem starý a nemá smysl si je všechny schovávat. Moudřejší bude je prodat a koupit si místo nich nové. Tak jich stihnu přečíst mnohem víc.“ Odvětil Donald.

„Tak to jsou ty tvé zásoby. Víš, že to říkáš, jako bys nás měl v následujících dnech opustit?“

„Hm… nenapadlo mě, že by to tak mohlo vyznít. Nemusíš mít strach, plánuji toho ještě mnoho stihnout, takže chtě nechtě tu musím vydržet dlouhá léta.“ Usmál se.

„Tak to jsem jedině ráda. Jen nemám moc představu, jak přesně bych ti dnes měla pomoci.“ Donald se hlasitě rozesmál.

„Opravdu nevím, jak to teď vyzní, nicméně za to si můžeš sama. Máš ty vůbec představu o tom, jak jsi pohledná? Ty knihy se budou prodávat sami, když se budeš usmívat na kolemjdoucí. Přitáhneš mi spoustu zákazníků“.

„Aha, koho by to napadlo, že takhle sprostě využiješ něčí vzhled pro svůj vlastní prospěch.“ Oplatila mu Bára.

„Že jo. Sám jsem tím překvapený.“ Smál se dál Donald.

„Než jsi přišla, tak mě při čekání napadlo zrovna tohle.“

„Tak já se teda budu usmívat a těšit, až mi budeš zase předčítat. Ani jeden z nás z toho nevyjde zkrátka.“

 

Většinu času si povídali. Donald se mimo jiné podělil i o své vědomosti o historii města, kam měli namířeno. Cesta tak oběma rychle utekla.

Vjeli na rozsáhlé náměstí, které přes domy nebylo vidět. Lidé pobíhali od jednoho stánku k druhému a obchodníci se snažili marně překřičet hlučný dav se svými nabídkami, aby k sobě nalákali zákazníky. Kdyby Donald nepotřeboval prodat své knihy, ani jeho a ani Báru by nenapadlo na toto místo zavítat. Z domova jsou navyklí na klid a takto to u nich nevypadá ani v těch nejrušnějších dnech. Měli pocit, že je na náměstí více lidí, než v jejich celé vesnici.

Donald zamířil na cestu vyhrazenou pouze pro obchodníky přímo za stánky se zbožím a snažil se najít nějaký neobsazený. Měli štěstí, kousek za sebou zaslechli hudrování jednoho z prodávajících. Donald dal koni povel k zastavení.

„…co je dobrý. Kdyby nekupovali blbosti, mohl jsem si vydělat, ale oni ne, jen samý žrádlo a cetky. A teď nemám na zaplacení nájmu na další hodinu.“ Slyšeli si stěžovat otylého muže. Donaldovi to připomnělo, že možná dopadne stejně. Peníze měl jen na hodinový nájem a zda bude moct zůstat déle, záleží jen na tom, zda prodá alespoň jednu knihu. Zaplatil výběrčímu a rozložil před sebou své zboží.

Bára na přední stěnu stánku upevnila nějakou látku. Donald zbystřil a se zadumaným pohledem se vydal podívat na dílo, jež v něm vzbudilo zvědavost. Chvíli bez hnutí stál a pak se rozesmál.

„Netušil jsem, že máš tak silného obchodního ducha. S tímhle nápisem, to by byla pořádná nepřízeň osudu, kdybychom nic neprodali.“ Spokojeně pokýval hlavou a vrátil se za stánek.

„Trochu jsem se obávala, že to nebudeš chtít mít pověšené, když to není pravda, ale přišlo mi to jako nejlepší možnost, jak k nám někoho nalákat.“

„Že prodáváme nové knihy jen za část jejich skutečné ceny? Podle mě je to tak v pořádku. Všechny jsou ve skvělém stavu, nehledě na to, že je podstatné, čemu kupující budou věřit, než co je pravda.“ Usmál se Donald na Báru.

 

„No, napoprvé to nebylo špatné. Ovšem nebýt toho nápisu a tvého úsměvu, obávám se, že bychom místo pěti prodaných kousků jeli domů s prázdnou. Moc se jim do čtení nechce, lenochům. A ti, co by si rádi početli, rovnou očekávají vysokou cenu.“ Zhodnotil Donald.

„Na štěstí jsme jich několik nalákali a to jejich překvapení, že si je mohou skutečně koupit.“ Pokračoval nadšeně.

Na vůz, který odstavili mimo průjezdovou cestu, naložili, co se jim nepodařilo prodat, a bez spěchu se vydali k městské knihovně. Dojeli před vysokou budovu, která se tyčila nad domy ve svém okolí. Stavba se nepodobala žádnému z domů ve městě. Bára se ji snažila něčemu přirovnat a ač velmi vzdáleně, připomínala jí chrám. Vstupní brána byla ohromná. Když jí procházeli, posloužily jim dveře vsazené přímo v ní, aby mohla zůstat zavřená.

Místnost, v níž se ocitli, měla jen skromné vybavení. I stůl naproti nim několik desítek stop vzdálený působil všedně. Muž sedící za ním odtrhl zrak od knih a při pozdravu jim pokynul, aby šli dál.

Po pravici na pohovce seděl někdo další zabraný do četby. Příchozím nevěnoval žádnou pozornost.

Jak Bára, tak i Donald odpověděli na pozdrav a vydali se do hlavního sálu. Donald sebevědomě zamířil do jedné z uliček, ale Bára se zastavila. Šokovala ji rozloha síně. Sloupy podpíraly zdobený strop a před sebou měla bludiště z polic plných knih tyčících se vysoko nad ní. U stěn si všimla něčeho, jako dalšího patra, jenže nezasahovalo do vnitřního prostoru, pouze napodobovalo jejich obvod. Napadlo ji, že je to docela praktická věc, návštěvník se z takového místa může udělat alespoň mlhavou představu o uspořádání knihovny.

„To je vpořádku, Báro.“ Promluvil na ni Donald, když si všiml, že ho nenásleduje.

„Při mé první návštěvě jsem se tvářil úplně stejně, a než se mi tu podařilo alespoň trochu zorientovat, zabralo mi to dobrého půl dne. O žebříku, bez kterého se tu neobejdeš, ani nemluvě. Těch tu mají naštěstí dostatek.“ Usmál se Donald.

„Klidně se tu porozhlédni, já se za tebou pak stavím, až budu hotov.“ Pokračoval.

„A jsi si jistý? Nedokážu si představit, jak bys mě mohl v něčem tak spletitém v krátkosti najít.“

„Nedělej si starosti, je to lehčí, než se na první pohled zdá.“ Mrkl na ni a zmizel ji před očima v jedné z uliček.

Bára zůstala sama. Chvíli postávala a rozmýšlela se, kam se vydá. Všechny uličky vypadaly úplně stejně. Jak se v tom může někdo vyznat? Pomyslela si a vykročila k té po své pravici.

 

ČÁST DRUHÁ

 Při čekání na Donalda procházela mezi policemi přeplněnými knihami. Prsty přejížděla po jejich hřbetech a při tom si pobrukovala. Občas zaslechla Donaldovo mumlání, někdy radostné, jindy zklamané, podle toho, jakou knihu se mu podařilo najít. Z toho usoudila, že musí být někde blízko, ale nikdy se jí nepodařilo ho zahlédnout. Tolik knih na jednom místě nikdy neviděla a ani si nedokázala představit, že jich takové množství může někde být. Pod prsty cítila různé povrchy, občas kůži, nejčastěji papír, někdy i něco připomínajícího látku.

Myšlenkami byla s Dárem a snila o dalším dni stráveném s ním. Její představy vyrušil pocit, který si uvědomila až po chvíli. Před okamžikem ji nejspíš u jedné knihy zvláštně zabrněly prsty. Možná jen přejela přes hrubý kraj police. Přerušila snění a vrátila se do přítomnosti. Postupně se dotýkala jednotlivých vazeb, jimž ještě před okamžikem nevěnovala téměř žádnou pozornost. Cítila se trochu hloupě, že se snaží najít svazek, z něhož ji zabrnělo. Postupně se dotýkala všech knih v dosahu bez jediné známky předešlého pocitu.

Hm… Muselo se mi to jen zdát. Pomyslila si a pokračovala ve své procházce bez cíle. Když v následujícím okamžiku ji opět zabrnělo v konečkách prstů. Měla pocit, že ještě o něco silněji. V tom momentu ztuhla. Ruku ponechala pozvednutou ve stejné pozici a pomalu se k ní otočila. Prsty se dotýkala úplně obyčejné vazby. Zvláštní, pomyslila si. Odtáhla paži a opět jí ke knize přiblížila. Nic se nestalo.

„Tak jsem se asi zbláznila.“ Řekla si pro sebe a v tichosti se zasmála. Vytáhla knihu z police a otevřela ji. Listovala stránkami, nedbaje na jejich pořadí a prohlížela si malby krajin. U každého obrázku bylo uvedeno několik informací s odkazem na mapu, aby se čtenář mohl podívat, kde se místo nachází. Bára se zastavila někde uprostřed s nakresleným opuštěným domem. Výjev působil trochu podivně. Od ostatních se nijak nelišil, ale Báru z nějakého důvodu zaujal. Přečetla si strohý text s útržkovitými informacemi o posledním majiteli.

Pokud tam píšou pravdu, tak je to docela smutné, pomyslela si. Ještě chvíli si obsah stránky prohlížela, a když chtěla knihu zavřít a vrátit do police, všimla si podivného symbolu mezi obrázkem a textem. Zvláštní, přísahala bych, že tam ještě před chvílí nebyl, zamumlala si pro sebe. Jako by se chtěla ujistit, zda ji nešálí zrak, dotkla se ho ukazováčkem druhé ruky…

…jaká byla má radost, když jsem prvně daroval život. Podařilo se mi něco nemyslitelného, ale mému vyprávění o tomto skutku nikdo nevěřil. Všichni vidí život jako něco pomíjivého, křehkého a neobnovitelného. Více se mýlit nemohou.

Snažil jsem se dokázat, že nelžu a mé tvrzení není pouhým výmyslem. I já začal po čase pochybovat. Jakýkoliv můj pokus selhal. Všichni byli pouze svědky ničeho. Uplynuly měsíce plné nezdaru a snad každý mě má ve vesnici za blázna. Mé snažení mě přivedlo na pokraj šílenství, nestaral jsem se o svůj zevnějšek, jedl jen, co našel, pil, jen když pršelo, a spal, když jsem se zhroutil vyčerpáním. Potřeby, které pro ostatní zůstávaly na prvním místě a udržovaly lidské tělo a mysl zdravými, se pro mě staly pouhou ztrátou času.

Nakonec se mě lidi začali stranit. Dokonce se odstěhoval můj soused a jeho dům zůstal opuštěný. V podstatě jsem ani nemohl do vesnice. Místní mě vyháněli nejen kvůli dětem, které děsil můj zevnějšek. Pro někoho by tohle znamenalo konec. Vzdal by se svého života a ušetřil sám sebe utrpení tělesného i duševního. Ale já to považoval teprve za začátek. Konečně se mi podařilo uvědomit, co mi stále unikalo. Celou dobu jsem to měl před sebou. Každý den, kdy se nezadařilo a jedinou odměnou za mé úsilí bylo pohrdání a posměšky. Muselo to dojít až tak daleko, že jsem se ocitl naprosto sám, vyčleněn ze společnosti, abych konečně prozřel.

To, čeho se mi povedlo dosáhnout, není určeno obyčejným lidem. Jen vyvoleným. Jen mně, protože není zprávy, že by se někomu přede mnou něco takového zdařilo. Možná jsem bůh, jen ten může darovat život a lidé nejsou hodni takový zázrak vidět. Ne, dar života není pro jejich potřebu, není pro rodiny, co ztratily někoho blízkého. Jen já určím, kdo bude hoden. Jen já budu vybírat, kdo bude žít a kdo zůstane zapomenut. Tak jako bůh, budu rozhodovat o osudu lidí.

Ne každý si zaslouží mou přízeň. Lidé se musí snažit, aby něčeho dosáhli. Aby měli šťastné životy. Stejně tak jejich skutky musí být plné dobra a pokory, teprve pak budou schopni přijmout můj dar a uvěřit zázraku.

Na pokraji sil se vydávám do nedalekého lesa a klopýtám po neupravované zarostlé cestě. Nebyl jsem si jistý, zda má snaha k něčemu bude. V takovém stavu sotva udržím na živu sám sebe, natož abych zachránil jiné stvoření. Ovšem tentokrát jsem ve svém nitru cítil, že nemohu selhat. Již se nesnažím někomu něco dokázat, nyní chci konat nezištně s čistou vírou pomoci. A to jsou pocity, jež v mém nitru planuly úplně prvně.

Ano, vracím se na začátek po tolika měsících, ale pokud je to to správné řešení, jsem mu zcela otevřený.

Jak se mi zastesklo po té nepohodlné cestě. Nyní musím kráčet přes kořeny, větve a jehličí, které se mi dostává do proděravěných bot.

Pak jsem ji zahlédl. Nehybně ležela pár desítek stop přede mnou. Už z dáli bylo nade vše jasné, že není mezi živými. Ach, jaká skvělá příležitost.

Sehnul jsem se k potrhanému srnčímu tělu. Země kolem ní byla nasáklá zaschlou krví. Přepadly mě pochybnosti, podle stavu mršiny a zápachu tu musela už nějaký ten den být. Možná, že už jí nepomohu.

Ale dnes se za žádnou cenu nevzdám. Položil jsem na srnu dlaně, zavřel oči a soustředil se každičkým kouskem své mysli. V mém těle se začala hromadit energie. Málem mě její získané množství vytrhlo ze soustředění. Sám tomuto procesu stále nerozumím a zřejmě ještě dlouhou dobu nebudu. Ovšem veškeré pokusy do teď provedené, byť s nezdarem, mi zřejmě pomohly lépe pochopit, jak se soustředit.

Energii jsem začal přesměrovávat do srny. Jako by mě to vysávalo. Možná už rozumím. Slábl jsem s každým dalším okamžikem. I tak musím vydržet.

Jsem u konce. Srna se nehýbe. Ani nedýchá. Nic se nestalo. K zemi se začalo pomalu sesouvat mé vlastní tělo, nad kterým se mi nepodařilo udržet kontrolu. Že by všechno mé úsilí bylo nakonec zbytečné? Že by všichni ve vesnici měli pravdu a já byl jen pošetilec?

Ležím vedle mrtvé srny a stejně jako ona rovněž neschopen pohybu. Vyčerpání si vybralo svou daň. Začínají se mi zavírat víčka. Snad jedině doufat, pokud se ještě někdy proberu, aby to bylo dříve, než mě najde dravá zvěř.

Zrak se mi mlží a nedaří se mi vnímat nic jiného než pouhé stíny. Spíše jsem cítil, než viděl, že se vedle mě něco pohnulo. V následujícím okamžiku se přede mnou mihla tmavá skvrna, jež se zmenšovala, jak mizela v dáli…

 

Bára se zprudka nadechla a na poslední chvíli se zachytila police po svém boku. Podařilo se jí tak zmírnit pád. Ještě ani nepřišla k sobě a v hlavě se jí rozezněl hlas toho podivného člověka.

„Mé vzpomínky měly být na vždy skryté, pokud je dokážeš vidět, znamená to…“ Bára bez hnutí seděla na zemi s vytřeštěnýma očima. Před chvílí prožila část života někoho jiného. Vše viděla jeho očima, cítila jeho tělesné i psychické vyčerpání, dokonce i emoce. Nerozuměla dění, jemuž byla svědkem. Nevěděla, zda toho člověka má litovat, nebo jím opovrhnout stejně jako ostatní ve vesnici pro jeho bláznovství.

Vzpomínky se jí začaly pomalu vytrácet, stejně jako když se probudí z nějakého snu. Ovšem emoce v Báře stále zůstávaly. Stejně tak poslední okamžik života poustevníka.

Znamenalo to snad…? Ne, to přeci není možné. Vždyť nežila. To muselo být něco jiného, jiné zvíře… Poslední okamžik prožitku ji neopouštěl a svou výrazností se vyrovnal jejím vlastním vzpomínkám. Nejpodivnější však bylo, že na konci promluvil přímo k ní. Větu nedokončil, nebo jsem ji jen celou nezaslechla? Ptala se sama sebe. Zvědavost a touha po zjištění každičkého detailu v ní nezadržitelně rostla. Něco jí na tom příběhu upoutalo. Věděla, že vše bude muset prožít ještě jednou, aby se pokusila zjistit, co ji chtěl sdělit.

Vyčerpání Báru postupně opouštělo. Přeci jen nebylo její vlastní, jen sdílela pocity z jiného života. Pomalu vstala přidržujíc se police.

„Báro, jsi v pořádku?“ Zaslechla za sebou známý hlas.

„Ano jsem, Donalde, podařilo se mi nějak uklouznout.“ Neměla v úmyslu lhát, ale pravdu z nějakého důvodu sdělit nedokázala. Donald se sehnul a zvedl otevřenou knihu. Podvědomě po otevřených stránkách přejel rukou, aby je uhladil. Pak knihu zavřel a podal ji usmívaje se Báře. Chvilku nereagovala. Strnula, když se Donald dotkl stejného místa na stránce jako ona. Však na něho to nemělo vůbec žádný vliv. Natáhla ruku a nepřítomně poděkovala.

„Našla jsi v knize něco zajímavého?“ Otázal se zvědavě Donald.

„Zkusila jsem vytáhnout náhodnou knížku, místo procházení se. Jsou v ní hezké malby míst s odkazy na mapu, kde se nachází. Pro zcestovalé lidi to může být zajímavá inspirace, kam se vydat.“

„To máš naprostou pravdu, ale nenech se mýlit. Většinou se neobjeví dobrodruh, který by uměl malovat a rozhodl se svůj drahocenný čas věnovat tvorbě knihy, místo poznávání. Většinou si autor spisu sedne s nějakým cestovatelem, pozve ho na pár piv a jeho vyprávění doplní o smyšlené informace, občas nějaký výjev dokreslí, aby byl spis zajímavější. A to se ani nelze spolehnout na to, že sám vypravěč nebude přehánět.“ Během Donaldova výkladu Bára knihu vrátila na její původní místo, a když se otočil k odchodu, rychle si ji strčila do své brašny, již měla zavěšenou přes rameno. Co to dělám? Zeptala se vzápětí vyděšeně a zároveň zmateně sama sebe. Pak následovala Donalda k východu.

„Můžeš na mě, Báro, počkat venku, než to tu vyřídím a zaplatím pár knížek.“

„Dobře, budu na té lavičce naproti.“ Odvětila a vydala se k východu.

„Promiňte, ale musím se podívat do vaší brašny. Není to nic osobního, kontrolujeme každého, knihy jsou cenné zboží.“ Zastavil ji urostlý chlapík, který vstal z nedaleké pohovky. Bára ztuhla. Nenapadlo jí, že by někdo chtěl návštěvníky prohlížet. Navíc, vypadal jako jakýkoliv jiný zákazník, prostě si jen v klidu četl.

„Beze všeho“. Vypravila nakonec ze sebe a pokusila se o úsměv. Nejprve v rychlosti do tašky strčila ruku v předstírání, že ji chce otevřít a pokusila se knihu dostat do spod zavazadla pod ostatní věci.
„To je v pořádku, je tu se mnou.“ Zaslechla za sebou Donalda.

„Aha, tak to se omlouvám, nechtěl jsem vás obtěžovat, slečno.“ Pravil hlídač, vrátil se na své místo, vzal si knížku a upřel do ní svůj zrak. Bára se nezmohla na jediné slovo, chvíli zauvažovala, zda urostlý mládenec čtení jen předstírá, nebo je skutečně ponořen do textu, a i přesto se mu daří sledovat dění kolem sebe. Vyšla ven a zamířila k lavičce. Váhavě se na ní posadila a oddychla si. Co by si o mě Donald jen pomyslel, kdyby zjistil, že jsem ukradla knihu? Taková hanba, co jsem to udělala?

Od výčitek ji zachránil až Donald. Brzy vyšel z knihovny, nicméně si ho všimla, až když se zastavil přímo před ní.

„Můžeme vyrazit zpět.“ Pronesl s úsměvem a vydal se k vozu v očekávání, že ho bude Bára následovat. Ta se pomalu zvedla a šla rovnou za ním.

 

ČÁST TŘETÍ

 Cestou zpět moc nemluvila. Téměř ani nevnímala vyprávění svého společníka. Ponořena v myšlenkách rozjímala nad podivnou knihou a nepochopitelným zážitkem. Lhala kvůli ní. Dokonce i kradla. Ještě ráno by ji ani nenapadlo, že nějakou z těchto věcí ve svém životě někdy udělá.

Čím blíže byli vesnici, tím více stoupala Bářina nervozita. Už měla dávno Dára vycítit. Od chvíle, kdy ho vyléčila, si je vědoma jakéhosi spojení. Když odjížděli, s rostoucí vzdáleností se nakonec přerušilo, proto očekávala, že se při jejím návratu obnoví. Nic se však nedělo. Snad až budou ještě o něco blíž.

Již vjížděli do vesnice, ale na klidu jí to nedodalo, což Donald vytušil. Když se zeptal, zda je vše v pořádku, Bára jen nepřítomně odvětila, že neví. Zastavili na stejném místě, kde se ráno setkali. Bára se v rychlosti rozloučila a spěchala k obydlí, kde přebýval její přítel. Její obavy ještě více zesílily, když v dáli přede dveřmi spatřila sedět dva muže. Snažila se uklidnit, ale nic to nepomohlo. Proč by měli čekat před jeho domem?

Bářiny nejhorší obavy se naplnily. Dár zemřel. Nevěříc vlastním uším následovala Dereka a Sala, kteří jí sdělili tu strašlivou zprávu. Přes jejich varování, které považovala za zcestné, chtěla Dára vidět a dát mu poslední sbohem. Beze slov pokračovala ve stopách dvou mužů, vědoma si hromadící zloby ve svém nitru. Probodávajíce nenávistně očima jejich zátylky jim to dávala za vinu. Oni jí to řekli. Určitě s tím mají něco společného, možná, že za jeho smrt i mohou.

Minuly stavení určené pro uložení zesnulých před samotným pohřbem. Pro Báru to bylo překvapení a jejich výmluvy odůvodňující přesunutí Dárova těla, v ní ještě více prohlubovaly směsici pocitů, o nichž průvodci neměli nejmenší tušení.

Konečně došli k opuštěnému domu na kraji vesnice. Vstoupili dovnitř. Vydali se do druhé místnosti po krátkém pozdravu následováni dalšími dvěma muži, kteří na ně již čekali. Jednoho z nich Bára znala.

Všem se naskytl pohled na dva stoly přehozené plášti se zaschlými krvavými skvrnami, slibující nezapomenutelný zážitek pro každého, jenž by je odkryl. Bára odtušila, že Dár bude ležet na bližším stole. Na druhém nechali přikryté příliš malé tělo na to, aby patřilo právě jemu.

Sal se Báry otázal, zda je připravena. Odpovědí mu bylo jen lehké přikývnutí. S pomocí Dereka odstranil plášť. Báře se naskytl pohled, jaký nezažila ani v těch nejtemnějších nočních můrách. Měla před sebou ostatky, které jen stěží připomínaly jejího milého. I tak si byla v prvním okamžiku jistá, že je to on. Neměla důvod pro pochyby. Znala ho příliš dobře, aby se mýlila. Čas se pro ni zastavil. Mlčky stála a hleděla na pozůstatky člověka, jež měly být její budoucností. Jejím štěstím.

V Báře se hromadily emoce, kterým nerozuměla. Děsily jí. Nedokázala je odehnat. Kousek po kousku si vydobývaly místo v její duši.

„Jak se to stalo.“ Pronesla do naprostého ticha rušeného pouze burácejícím větrem za zdmi stavení. Chtěla znát důvod dříve, než bude pozdě. Ujistit se, že za smrt Dára nikdo z přítomných nenesl odpovědnost. Stejně tak nikdo z vesnice. Nikdo jí však neodpověděl.

„Proč musel zemřít.“ Dožadovala se odpovědi. Odvrátila zrak od těla a každému se postupně zahleděla do očí. Mlčení ji doslova ubíjelo. Tlukot Bářiného srdce musel slyšet snad každý v místnosti. Ohlušující ticho jí jen utvrzovalo v těch nejhorších obavách.

„Museli jsme ho zabít.“ Promluvil nakonec Sal.

„Cože jste?“ Chtěla Bára zakřičet, hlas se jí však zlomil ještě dříve, než otevřela ústa.

„Nedal nám na vybranou, do poslední chvíle jsme se tomu snažili zabránit, ale on vůbec na nic nereagoval. Začal bezdůvodně útočit na všechny obyvatele a jednoho chlapce připravil o život.“ Pak ukázal na druhý zahalený stůl.

„Zachránila jsem ho, zachránila! Nedýchal, ani mu nebilo srdce, ale zachránila jsem ho, a vy jste ho zabili!“

„Uklidni se, Báro. Museli jsme, zavraždil dítě, a kdybychom Dára nezastavili, pokračoval by v tom. Úplně zešílel!“ Přidal se k obraně Derek. V tu dobu již bylo na vše pozdě. Báru již pohltily neznámé pocity, které se k ní začaly vkrádat ještě před tím, než se vydali k opuštěnému domu. Už z nich neměla strach, ani se jim nebránila, poskytla jim svou duši jako útočiště. Slzy jí stékaly po tvářích, pohlcena šílenstvím na všechny přítomné ječela. Zúčastněným se tak naskytla hrozivá podívaná. Většinou Báře ani nerozuměli. V jejím vřískotu nerozeznávali žádná známá slova.

„Tohle není konec, vy vrazi. Nenávidím vás. Všichni za to můžete, protože jste to dopustili! Dár by nikdy nikomu neublížil, lháři! Nikdy!“ To byla první slova, jimž všichni přítomní rozuměli. Bára sama nad sebou ztratila kontrolu. Vytáhla nůž, který nosívala při sobě a začala s ním kolem sebe máchat a všem vyhrožovat. Najednou se jí všechny tváře zdály zcela cizí a všichni pro ni byli nepřátelé.

Při své nepříčetnosti ztratila pozornost. Někdo ji zezadu pevně uchopil a silným sevřením ji znehybnil.

„Všechny vás zabiju. Budete trpět za to, co jste udělali!“ Bára při své zuřivosti měla mnohem víc síly, než by si kdo přál. Podařilo se jí vysmeknout a rovnou se otočila k vězniteli a prohnala mu nůž hrdlem.

Výraz v očích její oběti pomohl Báře se trochu vzpamatovat. Co jsem to…? Proč jsem…? Bezvládné tělo padalo k zemi. Bára šokovaná sama sebou jen nehnutě stála. Ostatní v místnosti ji nevěřícně pozorovali a přitom váhavě tasili své zbraně. Co když…? Sehnula se k tělu a položila na něj ruku. Hrozivá událost Báru přivedla částečně k příčetnosti a pokusila se Ralfa vyléčit. Naneštěstí se nedokázala soustředit, jako když byla u Dára. Po chvíli vstala. Chtěla říct, jak je jí to líto, ale nezmohla se na vyřknutí jediného slova.

Ralf k úžasu všech vstal. Derek se k němu nadšeně vrhl, ale Ralf na něj zaútočil místo opětování přátelského uvítání.

Zmatené Báře probleskla v mysli myšlenka. On je napadl… Právě díky tomu se jí podařilo nepozorovaně vytratit. Všichni svou pozornost upnuli na Ralfa a Bára, která začínala být opět sama sebou, neměla důvod dále setrvávat. Chtěla se dostat od všeho co nejdál. Čím více se vzdalovala od prokletého stavení, tím méně byla smrt jejího milého skutečná. Tím méně jí přišlo uvěřitelné, co se pak stalo. Snažila se zapomenout, skrytě doufala jen ve zlý sen.

Zatavila se. Nechtěla si odpočinout. Neběžela tak dlouho, aby to potřebovala. Zvedla před sebe rozechvělé ruce. V jedné z nich stále pevně svírala zakrvácený nůž. S křikem ho mrštila do noci. Kéž by vzpomínky zmizely stejně lehce, jako dýka z jejích očí. Však nebyla tak naivní, ale nechtěla mít u sebe předmět připomínající dnešní večer. Nikdy si neodpustí a nikdy neodpustí ani jim.

Běžela klidnou vesnicí nejkratší cestou k lesu. Kdosi ji pozdravil. I tak si vesničana nevšimla a jeho slova k ní nedolétla. Utíkala dál. Kolemjdoucí ji ještě chvíli sledoval, jak mizí v šeru, pak se otočil a pokračoval v cestě netušíc, co strašného se ve vesnici přihodilo.

 

Již byla noc. Bára nepřestávala utíkat klopýtajíc lesní cestou, na kterou narazila. Nevědomky po ní běžela, aniž by ji sledovala z nějakého určitého důvodu. Měsíc, jehož světlo stěží pronikalo korunami stromů, Báře pomáhal udržet se na stezce. Přeci jen se po ní pohybovalo pohodlněji.

Brašna, kterou od svého návratu do vesnice ani jednou neodložila, jí stále více tížila. Báře se již nedostávalo sil. Bývala by běžela dál, sice neměla cíl, ani skutečný důvod k jakémukoliv spěchu, jen se snažila od všeho utéct. Celá zadýchaná strhla brašnu z ramena a vší silou, jaké byla ještě schopna, se rozpřáhla a hodila ji do temnoty mezi stromy. Pozorovala, jak mizí mezi jejich kmeny do naprosté tmy. Hluk způsobený dopadem brašny jí připomněl, že se právě vzdala svých posledních věcí a s tím i knihy.

Stále zadýchaná, ale již klidnější si povzdechla a rozhodla se, že si zkusí na kraji lesa najít nějaké místo na přespání. Dál běžet ani jít už nemohla a snažit se najít své věci v naprosté tmě považovala za zdlouhavé a jen by riskovala, že se zraní. Vykročila mezi stromy a pokusila se nalézt místo bez větví a kořenů, aby si alespoň trochu odpočala. U jednoho kmene se schoulila do klubíčka a pokusila se usnout.

 



Napište mi
 komentář

Podělte se se mnou a s čtenáři jak se vám líbilo druhé pokračování, ale snažte se neprozradit děj.

Neváhejte příběh sdílet

Pokud jste si přečetli druhý díl, předpokládám, že vás první musel něčím zaujmout a jestliže máte           v plánu přečíst si i třetí, tak to si zaslouží sdílení na sociálních sítích :).

Přečtěte si další díl

Už jste tento díl sdíleli? Pokud ano, směle klikněte na tento odkaz a pusťte se do třetího pokračování :) >>>