Všichni jsme více či méně sobečtí. Dokonce i naše nezištné činy mnohdy naplňují naše ambice. Můžete nesouhlasit, nebo pokračovat ve čtení a zjistit, že na tom přeci jen alespoň kousek pravdy bude.

Asi nejlepším příkladem je partnerský vztah. Jestli muže a ženy, muže s mužem nebo ženy s ženou není důležité.

Například si naplánujete se svou polovičkou výlet a řeknete si, že ještě o stupínek pozvednete atmosféru a upečete, protože je to zaručený způsob, jak toho druhého potěšit. Věřili byste, že je něco takového od Vás pěkně sobecké? Musel jsem se zbláznit, říkáte si? Ne ne, nezbláznil :). 

Když někomu něčím uděláte radost, jak se poté cítíte? Je to příjemné, že? Být oceněn. Vidět na tváři úsměv, pozorovat překvapení, které se promění v upřímné nadšení… Být strůjcem těchto emocí, je k nezaplacení. A pak že nejsme sobci. Jsme a pořádní. Udělám ti něčím radost, protože vím, čím a díky tomu se pak i JÁ budu cítit příjemně.

Udělali byste přesně tu samou věc s vědomím, že jí dotyčnou osobu nepotěšíte, ba i dokonce jí Vaše úsilí bude zcela lhostejné? V podstatě by takové konání ani nedávalo smysl. Proč plýtvat vlastní energií pro někoho, kdo si toho nedokáže vážit? Nehledě na to, i když nezištně pomůžete třeba úplně cizímu člověku, stejně z toho pak máte nakonec dobrý pocit. Což pravděpodobně odtušíte ještě před tím, než onu pomoc poskytnete.

Takže, jestli o Vás někdo prohlásí, že jste sobec, vůbec mu neoponujte, protože je to pravda, byť si nejspíš „útočník“ ani v nejmenším neuvědomí, jak moc velká :).

Ale nebojte, článek neslouží k vyvolání výčitek, že všechno to dobro vlastně děláte jen kvůli vlastnímu uspokojení. Jsme-li sobečtí ku prospěchu druhých, pak je to dle mě v naprostém pořádku, a myslím, že je skvělé, že přesně tímto způsobem fungujeme. Udělám radost tobě a zároveň sobě, pomohu ti a budu z toho mít dobrý pocit, je snad něco v lepší harmonii?


Mysli na sebe, ale nikdy nezapomínej na ostatní.