Vážení čtenáři, po zpětné vazbě, kterou jsem v průběhu času obdržel, začínám postupně kompletně přepisovat celé mé fantasy. Podařilo se mi uzavřít první kapitolu. O proti kapitole z roku 2016, je příběh bohatší, najdete v něm nové postavy a při čtení se ponoříte do světa mnohem hlouběji. A nejen proto, že je nová verze doplněna více jak o polovinu textu, i jsem přepsal celé pasáže, aby byly poutavější.

Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu. Co se vám líbilo, co by se dalo zlepšit, co by bylo vhodné třeba doplnit, nebo kde se zbytečně rozepisuji. Zda jsou postavy i pojetí světa uvěřitelné. Právě díky vám mohu zlepšit své psaní.

Na závěr se omlouvám za chyby a překlepy. Protože to celé možná budu ještě znovu přepisovat, nechtěl jsem nikoho ze známých obtěžovat s opravou. Tak buďte prosím shovívavý.

 

ČÁST PRVNÍ

 

„A pane učiteli, co je za tou Velkou vodou? Maminka mě straší velkými zlými příšerami, které přiletí, když budu zlobit, a sežerou mě. Že to není pravda?“ Proneslo jedno z dětí sedící za nejvzdálenějším stolem na konci místnosti. Učitel mu věnoval krátký zamračený pohled za přerušení jeho výkladu, ale pak se usmál. Pozorně si prohlédl tváře ostatních žáků a usoudil, že i oni by rádi raději slyšeli odpověď, než aby pokračoval v přednášce o způsobu rybaření. S rukama za zády se pomalu prošel po místnosti s tuctem stolků uspořádaných ve tvaru podkovy, aby na každého dobře viděl.

Starý muž si nevšímal lačných pohledů svých posluchačů a prohlížel si holé dřevěné zdi s myšlenkou, že by na příštím setkání rodičů požádal o něco vhodného na výzdobu.

Lehce sebou cukl, když se vrátil v myšlenkách do přítomnosti a zastavil se uprostřed místnosti. Hrobové ticho přerušilo pouze zavrzání židle, jak si na ní jeden z žáků netrpělivě poposedl.

„Něco vám prozradím, ale musíte si to nechat pro sebe a hlavně, to nesmíte říct svým rodičům. Byli by pak na mě nazlobení. Slibujete?“

„Slibujeme!“ Vykřikly nadšeně děti a hned utichly v očekávání, co se dozví tak důležitého.

„Tak poslouchejte.“ Pronesl učitel významně, aby si získal veškerou pozornost.

„Za Velkou vodou ještě nikdo nikdy nebyl,“ pravil tajemným hlasem.

„Ale ti nejstatečnější a nejodvážnější ji dokázali přeplout. Přivezli poklady a vyprávějí o obrovských nestvůrách, které museli porazit!“

„Já vím, já vím. Také ty příběhy slýchávám. O ohromných monstrech s tlamou tak obrovskou, že by na jedno sousto snědli kteréhokoliv žijícího tvora. Jejich těla se vznáší na křídlech vyrůstajících jim ze zad. A tak dál a tak dál. Povězte mi, jak by to mohla být pravda, když už dávno nepřilétli a všechny nás nesežrali?“ Nevědomky při otázce pokýval hlavou, jako by se snažil o neexistenci těchto stvoření přesvědčit i sám sebe.

„A co když mají omezený dolet, jako lodě. Ty taky nemohou plout neustále a musí doplňovat zásoby. A až se tam narodí příšera s velkýma zásobama, tak k nám doletí a sežere nás!“ Ostatní děti začaly souhlasně pokřikovat a opravdu se zdály býti vyděšené.

„Ztište se, zapomněli jste snad? Slíbil jsem vám přeci tajemství, co si musíte nechat pro sebe.“ A najednou byl klid. Napjatě hleděli na starého učitele a čekali na jeho další slova.

„Už jsem to sice jednou řekl, ale zopakuji to. Za Velkou vodu se ještě nikdo nepodíval. Chválím vás, že dáváte při mých výkladech pozor a pamatujete si důležitost zásob pro posádku na lodích. Ale asi jste ještě neslyšeli, že dosud nikdo nepostavil loď, která by uvezla tolik nákladu, aby se někomu podařilo přeplout takovou dálku. Ano, mnoho odvážlivců a nejzdatnějších dobrodruhů se o to snažilo, ale vždy, když spotřebovali polovinu zásob, tak se museli vrátit. Protože kdyby pluli dál a nedostali by se k pevnině, nakonec by vyhladověli, ale ještě dříve zemřeli žízní.

Učenci před dávnou dobou dospěli k názoru, že pevnina, na které žijeme, je jediné obyvatelné místo. Existuje mnoho domněnek, proč tomu tak je, ale tím vás dnes nebudu zatěžovat. Zapamatujte si to nejdůležitější, žádné obrovské příšery neexistují. Všechny příběhy jsou smyšlené, lidé se rádi dohadují a představují si, co by tam mohlo být. No a rodiče?“ Na chvilku se učitel odmlčel, aby si udržel vážný výraz, ale nedařilo se mu to. Tak už jen pokračoval s úsměvem.

„Chtějí mít hodné a poslušné děti, tak vás straší sežráním.“

„Já to věděl! Až mi tímhle budou chtít zase hrozit, řeknu, že jsem na takové pohádky už velký a vím, že to není pravda,“ vykřikl ještě před chvílí nejustrašenější z posluchačů.

„Pamatujete si svůj slib? Necháte si to jen pro sebe. Taková byla dohoda. Proto na vás spoléhám. Jestli se to dozvědí vaši rodiče, nebudou chtít, abych vás už učil a říkal vám další tajemství.“

„Dobře, já jim to nepovím a budu předstírat, že mě ty příběhy pořád děsí.“

„Já taky.“

„Můžete se spolehnout, nic neřeknu.“ Ostatní se hlasitě připojili nebo jen mlčky, ale významně přikyvovali.

„Jsem moc rád, že jste už tak rozumní. Dnes vás pustím domů dřív. Musím si ještě něco zařídit, takže počítání odložíme na jindy.

„Huráááá! Jste ten nejlepší učitel!“ Překřikují jeden druhého a vzápětí vybíhají ven. Hmm, jsem zvědavý, co si o mně budou myslet zítra, až jim běh nahradím promeškaným počítáním. Pomyslel si trochu škodolibě starý učitel.

„Ahoj Donalde. Nepustil jsi děti ze školy nějak brzy? Opět?“ Usmála se na něj mladá žena, když ho viděla opouštět školu. Muž odlepil oči od země a věnoval jí krátký upřený pohled, jako by si snažil vybavit, koho před sebou vidí. Přitom si jen snažil udržet své myšlenky, než díky vyrušení zapomene, o čem přemýšlel.

„Ále, potřebuji si jen něco zařídit, tak abych to všechno stíhal. Koukám, Báro, opět sis vzala na starost obstarání dřeva. S takovou nám hrozně rychle zestárneš.“

„Už zas, jako vždy odvádíš téma. Že si jdeš číst tu svou knížku, co sis pořídil.“ Snažila se vypadat vážně, ale Donalda měla ráda a nijak mu jeho koníček nezazlívala. Takže se z vážného výrazu vyklubalo cukání v koutcích, jak se snažila ubránit smíchu.

„No, já, ehm, vůbec nevím, o čem to mluvíš, vlastně. Hlavně na sebe dávej pomoc, teda pozor, jestli jdete zas k útesům. Už musím jít, hrozně spěchám.“ Aby vzbudil dojem, že to myslí vážně, bez dalších slov se otočil a rychlou chůzí, kterou mu jeho stařecké nohy dovolily, odkráčel pryč.

„On se urazil, že tak bez rozloučení odběhl?“ Zeptal se Dár Báry.

„Nic takového, je to jen hra, samozřejmě spěchá na kopec za vesnicí, kde si bude číst. Vždyť víš, občas tam s ním chodím a předčítá mi, nebo vypráví různé příběhy.“ Políbila svého přítele a vydala se s ním opět na cestu. „Vážně, můžeš jít kdykoliv zase někdy s námi.“

„Vím, že je pro tebe Donald jako druhý otec, ale já bych tam stejně usnul jako posledně a jen bych si připadal hloupě a nevychovaně.“

„To je v pořádku miláčku, Donald se necítil zneuctěný, naopak, my se tím náramně bavili. A už jsem ti vlastně řekla, že se během spánku občas dloubeš v nose, a to i tehdy před Donaldem?“ Její nádherný smích vynesl vítr do korun stromů a lístek z lístku si předávaly jeho melodický tón. Zprvu vyplašení ptáci opět usedli do svých hnízd, ač jim onen zvuk byl cizí, nalezli v něm zalíbení, ustali v cvrlikání a jen tiše naslouchali. I Dár naslouchal, ani se nedokázal zlobit. Miloval ten smích, miloval Báru.

„To určitě není pravda. Si zase vymýšlíš, abys mě škádlila,“ snažil se bránit, když se přestala smát.

„Řekla bych ti, ať se zeptáš Donalda, ale ten je až moc taktní a byl by schopný mě prohlásit za lhářku, jak ho tak znám. Ne, že bych mu to měla za zlé. Takové věci se neříkají, ale promiň, nemohla jsem si pomoct. Když je to tak legrační.“

„Hm… Stejně ti nevěřím.“

„Tak se už nemrač, já tě mám ráda se vším všudy.“ A políbila ho na tvář.

K útesům to bylo ještě docela daleko. Ostatní z vesnice chodí na dřevo do nedalekého lesa, ale Bára si zamilovala skály. Jejich osada leží nedaleko kraje pevniny, což z ní dělá klidné místo, o které lidé nemají příliš velký zájem. Je však ideální pro ty, kdo propadli rybolovu, nebo chtějí žít v ústraní a mimo ruch. Celé pobřeží je od pevniny oddělené převážně skalisky. Někde je mezi nimi možné najít stezky a ve výjimečných případech jsou v horninách trhliny vedoucí až k Velké vodě. Některé jsou dostatečně široké i pro průjezd povozu. Samozřejmě je lidé museli nejprve opracovat, aby poskytly bezpečnou cestu pro koně a jimi tažené vozy. Přímo u vody pak bývá postaveno několik obydlí, někdy i na samotné hladině, když na pobřeží není mnoho místa. Na vodě rybáři staví jen malé chaty o jedné místnosti, které uvazují u břehu, aby je neodnesla voda. Rybářům slouží ke spánku a k uskladnění vybavení. Někteří v nich i žijí.

Toto místo však není vhodné jen pro rybolov. Na krajích skal rostou stromy. Je trochu s podivem, že dokážou přežít v takových podmínkách. Kořeny se nemají téměř kde uchytit a skalnatý povrch nemůže poskytnout dostatek vláhy. Právě proto je zde možné kmeny lehce vyvrátit a nabízejí sušší dřevo než je v lese. Práce je to ale nebezpečná. Jak stromy na útesech ubývají, stávají se jejich kraje čím dál tím méně pevné a dochází k sesuvům půdy. Jenže Bára je po matce tvrdohlavá a nenechá si nic vymluvit. Dár je příliš pohodlný a dává přednost snazší práci před tou bezpečnější. A oba zbožňují výhled na Velkou vodu. Na vlny rozbíjející se o strmé kamenné stěny. Slunce odrážející se na vlnící se hladině. I zcela obyčejný vítr, který se zde mění v něco výjimečného a těžko popsatelného.

Společnost jim dělal kůň se zapřaženým povozem. Už s nimi byl tolikrát, že cestu bezpečně znal a poslušně zamilovaný pár následoval. Když zastavili, zastavil i on. Když pokračovali, věrný zvířecí společník je následoval. Dobře si pamatoval, jakou dostane odměnu na tom kopci plném větru a pak znovu až se vrátí do stáje.

Hned po té, co vystoupali na kopec, Dár sundal koni otěže a připevnil mu sedlo, které upravil pro pohodlné uchycení provazu. Bára seděla o kousek dál na zemi a pozorovala svého přítele. Čekala na první vyvrácený strom, aby mohla začít osekávat větve a připravit ho k naložení na vůz, případně začít s jeho rozřezáním.

Když byl upravený postroj připravený, Dár vyšel vstříc k nejbližší bříze. Byla jednou tak velká jak on sám. Několik desítek stop rostl opodál obdobně vzrostlý listnatý strom. Dnes budou stačit tyhle dva. Možná ještě ten menší na druhé straně, ale i bez něj získáme dřeva nejspíš dost, pomyslil si. Dva konce provazu omotal okolo kmene tak vysoko, kam až dosáhl, a na závěr uvázal pevný uzel. Když byl hotov, ustoupil od srázu a kývl hlavou směrem k Báře. Mohl prostě jen říci hotovo, ale kývnutí považoval za jednodušší.

Bára vzala tažné zvíře za uzdu a pomalu ho vedla na opačnou stranu, než se nacházela skaliska. Kůň přesně věděl, co se od něj očekává. Taky věděl, že ještě nedostal svou odměnu. Zabral ze všech sil, ale strom, ač byl seschlý a bez pevných kořenů, zdá se, bojoval o své místo na tomto světě. Odhodlané zvíře se na protest postavilo na zadní a s jeho zaržáním zaslechli i praskání dřeva. Dár čekal, že se jen přelomí, ale kmen byl pevnější, než si myslel. Kořeny nakonec nevydržely a pustily se vyprahlého podloží. Bára ještě svého čtyřnohého pomocníka popohnala o kousek dál, aby vyvrácený strom nezůstal blízko srázu a mohla na něm začít bezpečně pracovat. Ocenila jeho úsilí prozatím polovinou jablka a druhou mu slíbila po další práci. Jako by rozuměl, na souhlas zařehtal. Nejeden by si myslel, že radostně.

Bára odvázala od kmenu provazy, které pak podala Dárovi, a začala s osekáváním větví. Věděla, že než bude vše připraveno k dalšímu strhnutí, stihne do té doby odvést nemálo práce. Proto neměla možnost pozorovat svého přítele při uvazování. Nebylo to ani potřeba, oba toto místo navštívili už tolikrát a věděli, jak rozlišit pevnou půdu pod nohama od té, co se sesouvá. Mezi jednotlivými údery sekyrou slyšela, jak si Dár pobrukuje. Ráda ho poslouchala, ale kdyby to zpozoroval, okamžitě by přestal. Proto vždy předstírala nevědomost a naslouchala melodiím, které se nepodobaly žádné ze známých písní.

Náhle její klid přerušilo zamrazení v celém jejím těle. Ještě dříve, než se něco stalo, hlasitě vyjekla. Dokázala jen otočit hlavou a ještě spatřit Dára, jak jí mizí před očima. Na poslední chvíli stačila zahlédnout jeho pohybující se rty. Ačkoliv nic nezaslechla, v srdci věděla, co se jí naposledy snažil říct.

Vyskočila ze země a rozběhla se k útesu křičíc jeho jméno. Při tom pozbyla veškeré opatrnosti a u stromu, kde ještě před chvílí stál Dár, se naklonila nad propast. Jediné, co Báru dělilo od pádu, byl suchý kmen, jehož se držela jen jednou rukou. Pod sebou nacházela jen ostré skály a doufala, že na nich nespatří svého milého.

Vypadal, jako by jen spal. Že si chtěl pouze odpočinout a tak se natáhl na písčité zemi na záda a usnul. Jenže viděla, jak vlna za vlnou Dárovi smáčí tváře a i přes to dál nehybně ležel. Věděla, že mívá lehký spánek a už dávno by byl na nohou a snažil by se zbavit slané vody ze svých vlasů. Báře se začal rozostřovat zrak a s tím cítila, jak ji vlhnout tváře. Zprudka se nadechla ve snaze potlačit své pocity a přitáhla se zpět ke kmeni. Objímala ho oběma rukama hledíc na obzor.

Pod dlaněmi cítila dřevo na podpal, jež se stalo osudným pro nejdůležitější osobu v jejím životě. Ale co když ještě žije! Probleskla Báře v hlavě myšlenka. Nezdál se být přeci zraněný. Mohl se při pádu uhodit do hlavy a jen není při vědomí. Nehledě na tu výšku jsi nejhouževnatější člověk, jakého znám. Určitě tě mohu ještě vyléčit. Prosím bohyně, ať Dár ještě žije. Vyslala rychlou modlitbu k nebesům.

Bára se mermomocí snažila najít jakékoliv alespoň trochu přístupné místo, aby se mohla dostat k Dárovi. Čas nemilosrdně utíkal a s každým dalším úderem svého srdce propadala větší beznaději. Pobíhala u srázu a kde to bylo alespoň trochu možné, shlédla přes jeho kraj ve snaze nalézt bezpečný způsob, jak se dostat na pláž pod sebou. Nejednou zkoumala cestu dolů opakovaně na stejném místě v domnění, že tam ještě nehledala. Nedokázala se soustředit, před sebou měla obrazy nehybně ležícího Dára a nemohla se zbavit představ, že se už nikdy na ní neusměje a ani ji nepohladí po tváří.

Bára se zastavila. Zavřela oči a zhluboka se nadechla a ačkoliv věděla, že čas je to nejdražší na světě, pomalu nahromaděný vzduch vypustila ze svých plic.

„Provaz!“ Vykřikla nahlas, když se Báře podařilo získat kontrolu nad svými myšlenkami. Rozběhla se ke koni a táhla ho k útesu. Ten ale nešel. Vzpínal se a neudělal k propasti jediný krok.

„Né, prosím, pojď koníku, nebo mi umře, musíš jít. Musíš!” Cloumala ze všech sil jeho uzdou, ale kůň nedbal jejích nářků i snahy a stále nehybně stál. Opět se rozběhla k útesu. Kdyby věděla, že skok nehledě na zranění dokáže přežít, bez zaváhání by se vrhla dolů, aby milého zachránila. Ale pokud by nepřežila, nic by už nezmohla.

Místo bezcílného pobíhání se pečlivě rozhlédla po okolí a snažila se zvážit své možnosti. Vydala se opět ke koni, ale už se ho nesnažila táhnout blíže ke strži. Odvázala z něj oprátku, jejíž druhý konec ležel u nedalekému stromu, který chtěl nechat Dár vyvrátit. Bára k němu doběhla a zkusila se opřít o jeho kmen. Ten lehce zapraskal, jako by se Báru snažil varovat. Proto zkusila štěstí u vzdálenějšího stromu se silnějším kmenem. Ani se už nezdržovala zjištěním, jakou má šanci, že ji udrží a rovnou kolem něj těsně nad zemí uvázala provaz.

Hodila ho přes okraj propasti a bez zaváhání se po něm začala spouštět dolů. Při sestupu myslela především na rychlost a nebezpečí, že by ji proschlý kmen nemusel udržet dostatečně dlouho. Někdy si jen při své neopatrnosti o ostré skalní výčnělky potrhala oblečení, většinou však odřela i sebe, často do krve.

Nikdy před tím nemusela a ani nezkoušela zdolat příkrou stěnu. Klouby na prstech začínala mít bolestivě sedřené kvůli provazu, který jí tlačil ruce ke skále vždy, když uklouzla a nestačila si najít jinou oporu, o níž by se nohama mohla zapřít.

Už na samotném začátku Bára tušila, že provaz nedosáhne až k zemi. Doufala, že zvládne pokračovat i bez něj, jenže ztrácela cit i sílu v dlaních od křečovitého držení a už si i všimla rudých otisků, které zanechávala na skalní stěně a provazu. Dlaně ji pálily a každé jejich rozevření a sevření začínalo být nesnesitelně bolestivé. Bára se snažila dívat jen pod sebe, aby neviděla na své ruce a dokázala se lépe soustředit.

Díky tomu moc dobře viděla, jak rychle se přibližuje ke konci provazu. Doufala, že zvládne slézt zbytek stěny i bez jeho pomoci, jenže čím více se blížila, tím se stávalo její přání více nesplnitelné.

Již smířená s nevyhnutelným se ocitla v místě, z kterého nemohla v sestupu pokračovat. V dlaních z posledních sil svírala konec provazu a nechtěla ani pomyslet, že by se ho musela pustit. Krátce pohledem změřila vzdálenost dělící jí od pevné země. Nehledě na hloubku se odrazila nohama od skály a vzápětí nechala provaz proklouznout mezi svými prsty. Už ho nemusela křečovitě svírat a odírat si dlaně a klouby na prstech. Po tom všem cítila úlevu. Strach z pádu ji opustil v okamžiku, kdy se pustila. Vzduch ji hladit po tvářích a čechral jí vlasy. Po tom všem cítit najednou něco tak příjemného bylo pro Báru osvobozující.

Před sebou pozorovala skalní stěnu, která se jí měnila před očima. Než se stačila zaměřit na nějaký detail, vše před ní dávno vypadalo jinak. Pokusila se najít něco stálého, co by hned nezmizelo. V krátkosti popřemýšlela, kde by mohla spatřit, to, co hledá…

Bára vykřikla. Svět se kolem ní zatočil, pak ji obklopila tma. Její vlastní nářek jí připadal jako něco cizího, že patří někomu jinému, kdo ji zpovzdálí jen pozoruje. Cítila, jak jí pod tváří vlhne písek a pomalu si začala uvědomovat, že ho má i v ústech. Bára se opřela o ruce a odlepila se od země. V tom okamžiku ta cizí pozorující postava zmizela a nyní nejen cítila novou bodavou bolest v noze, ale i slyšela, jak ji zmáhá. Otočila se, aby se mohla posadit. Tiskla si kolena k hrudi a celá uslzená si přála, aby tomu utrpení byl konec. Mumlala si pro sebe něco nesrozumitelného, když se kolem sebe rozhlížela a snažila se podvědomě najít pomoc, ale byla příliš daleko od vesnice, aby k ní někdo přispěchal.

Nedaleko cosi spatřila. Bylo to rozmazané, nehybné, ležící na pláži z části ponořené ve vodě. Bára se zbavila slz potrhaným rukávem a podívala se tím směrem ještě jednou. Celou ji pohltil mráz, který se vzápětí proměnil v horko vlévající se do každičkého kousku jejího těla.

„Dár!“ vydechla. Za použití všech zbývajících sil se postavila, vzápětí však s vyjeknutím klesla na kolena. Musím, musím jít! Ještě je naděje, ještě je určitě čas. Při myšlenkách na Dára se po čtyřech sunula vstříc jeho vytoužené záchraně. Blížila se a myslela na něj. I přes oči plné slz si byla jista, že se zatím jedinkrát nepohnul.

„Ne! Lásko, prosím,“ slova křičela nesrozumitelně, jak plakala a nestačil jí dech. Klesla na kolena vedle jeho těla. Ale bylo už pozdě. Nedýchal.

„Tohle nemůže být konec. Jak mám bez tebe žít?“ Ale možná, možná to ještě dokážu. Dokážu nemožné, jen pro tebe, má lásko. Dokážu. Dala ruce nad Dárovu hruď nedbaje vlastních zranění. Dlaně se Báře začaly plnit slabou září. Lehce se v nich mihotala a s tím, jak sílila, dostávala jasnějších barev, které se měnili s každým Bářiným nadechnutím. Zanedlouho byli obě osamocené postavy na pobřeží obklopeni nepřirozeným světlem, které je zcela skrylo.

Bára přiložila dlaně na Dárovu hruď. Tajemné světlo se začalo pomalinku nořit do jeho těla. Postupně se od srdce dostávalo do všech dalších částí. Jak jas začínal proudit Dárem, jeho kůže slabě zářila a dokonce slabě prosvítala skrz jeho oblečení. Bára tak mohla pozorovat, jak probíhá léčení a kontrolovat, zda nic neopomenula. Světlo se postupně dostávalo do celého těla. Dokonce se na okamžik zatřpytily konečky Dárových tmavých vlasů. Když ho Bárá po nich pohladila, třpytky z vlasů odlétly a než se rozplynuly, chvíli tančily ve vzduchu. O něco později léčivá energie prostoupila Dárovi paže až se nakonec dostala do konečků jeho prstů. Ty se doslova rozzářily a hned poté z nich začala stoupat zlatavá pára. Bára na ni chvíli hleděla a rozpoznávala v ní jemňounká zrníčka energie, která se postupně rozjasňovala a následně mizela do ztracena, když vystoupala příliš vysoko.

Bára od podívané odtrhla zrak a v myšlenkách se opět vrátila k Dárovi. Snažila se nerozptylovat, ale ještě nikdy takto nikoho neléčila. Od mistrů věděla, že když se začne dít něco podobného tomu, co nyní viděla u Dárových rukou, tělo už nedokáže vstřebat více její léčivé síly a dochází tak zbytečně k její ztrátě, i když něco takového doprovází tak nádherný jev.

Bára se pokusila získat kontrolu nad prouděním energie, aby s ní zbytečně neplýtvala. Znovu se zahleděla na nehybné prsty jejího milého a oddechla si, když se rozplynuly poslední zbytky světélkující páry. Pak zavřela oči, protože proudění energie začínala cítit a obrazové vjemy jen rušily její soustředění.

O chvíli později, když se zcela ponořila do svého nitra, jako by se před ní zjevil obraz nehybného Dára. Postupně začala vnímat jednotlivé orgány, kosti a svaly. Nejenže Bára cítila, jak probíhá léčba, ale nyní mohla v mysli takřka vidět, jak uvnitř Dára záře obklopuje zlámané kosti a ty se postupně rovnají a scelují. Tak tohle měli mistři na mysli, když říkali: „Při nejvyšším stupni vnímání nebudete vnímat tělo jako jeden celek, ale místo toho…“ Bára opustila myšlenku a přestala samu sebe rozptylovat.

Stáhla z Dárovi hrudi ruce s rozmočenou kůží a čekala, nevěnujíc pozornost krvavému otisku od svých dlaní. Sledovala poslední zbytky léčivé energie, která se z Dára vytrácela. Byla si jista, že léčbu provedla správně a nic nezanedbala. Doufala, modlila se, aby se probudil.

Světlo se zcela vytratilo.

„Néééé.“ Vyčerpaná se sesula vedle svého druha. Ještě není konec. Ještě ne. Pořád mám v sobě ještě trochu síly.

Nejistě se posadila a znovu Dárovi položila ruce na hruď. Pronesla tiše modlitbu ke své bohyni a opět se jí začaly dlaně plnit září. Už byla tak vyčerpaná, že se jí klížila víčka a Dár se jí vytrácel z mysli. Ale nemohla ho nechat zemřít. Nemohla bez něj žít. Nemohla… Zatřepala hlavou, jak se snažila udržet při vědomí a udiveně pohlédla na své ruce, i usínající a vysílené se jí podařilo nashromáždit ještě více energie než prvně.

Napodruhé postupovala stejně, s tím rozdílem, že Dár již neměl žádná zranění a nebylo tak vlastně co léčit. Ve své mysli zkoumala Dárovo tělo a hledala, co mohla prvně přehlédnout.

I přes hluboké ponoření do svého nitra vzdáleně cítila své chvějící se tělo. Možná znamení, že je na pokraji sil nebo se možná jen rozplakala. Bára se přestala zabývat fyzickou podstatou svého bytí a rozhodla se udělat něco bláhového. Nepotřebovala znát podrobnosti, aby věděla, že když se děje něco s jejím tělem, znamená to při nejmenším, že ji dochází čas.

Budu léčit zdravého. Co si to namlouvám. Pomyslila si. Tentokrát místo napravování zranění všechnu nahromaděnou energii rovnoměrně rozprostřela v Dárovi a nechala ji, aby se doslova vsákla do kostí, svalů a orgánů. Bára pozorovala, jak záře mizí, ale nevytrácela se z těla, místo toho se stávala jeho součástí.

Zamžourala na denní světlo. Jak to, že jsem tady? Ještě jsem ne… Sesula se k zemi. Třesoucí se ležíc vedle nehybného Dára hleděla na jeho bezstarostnou tvář. Pootevřela ústa, ale co měla říct…? Potlačila myšlenku a snažila se vyslovit něco milého.

„S bo…“ byla vtažena do prázdna…

*

Dár otevřel oči. Nad sebou spatřil modré nebe a strmou skálu. Ležel bez hnutí a snažil se posbírat roztoulané myšlenky. Pod sebou cítil písek a kolem sebe slyšel šumění vody. Začaly se mu vybavovat poslední události… Jak dlouho tu ležím? Kde je Bára? Musím mít určitě něco zlomeného, div, že vůbec žiji. Všude je mokro. Můžu se pokusit vstát? Zavolat, že jsem nejspíš v pořádku?

Dár ucítil zvláštní sílící tlak v hrudi. Než si stačil domyslet, čím může být způsobený, seděl a lapal po dechu. Podepřel se rukama a rozhlédl se. S podivem zkoumal vrchol útesu. Matně si vybavoval, jak mu pod nohama zmizela pevná zem. Shlédl na své ruce, pak nohy a začal se pozvolna rozhýbávat. Žádná bolest. Ani náznak jakéhokoliv zranění. Dár se pokusil opatrně vstát. Nestačil si ani poposednout, aby si vyškrábání na nohy usnadnil a ztuhl. Upřeně hleděl na to místo, kterého si doposud nevšiml i přes to, že mu stačilo jen za sebe více natáhnout ruku.

Vrhl se k Báře. Udělal jedinou věc, kterou v takové chvíli zmohl. Pokusil se zjistit, zda ještě dýchá. Jak mohla spadnout? Vytanulo mu na mysli při pohledu na zakrvácené potrhané oblečení. Zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit na Bářin dech. Jenže jeho představivost byla nelítostná a ukazovala mu Báru bez jediné známky života ležící před bezradnými léčiteli. Rozevřel víčka a chvějící se nahnul těsně nad její ústa snaže se mermomocí nevnímat, co viděli jeho oči.

Žije!

Dár se rozkřičel proti útesům. Doufal, že by ho mohl někdo zaslechnout, ale odpovědí mu bylo jen tíživé ticho rušené šuměním vody. Otřel si do rukávu zvlhlou tvář, sehnul se k Báře a opatrně držíc ji v náručí vstal.

Vydal se směrem k rybářským chatám. Nebyl si jist, jaká vzdálenost ho dělila od jediného místa, kde by mohl najít pomoc a přístupnou cestu k vesnici.

Často myslel na odpočinek. Nikdy Dára nenapadlo, jak může být někoho nést, tak vyčerpávající. Už po prvních několika krocích cítil, že nedojde daleko. Ale i přesto byl stále na nohou a vytrvale pokračoval. Pohled na Báru s vědomím… Mu dodával sil.

Už brzy mohl být Dár u rybářských chatrčí, alespoň si to přál. Všechno kolem něj vypadalo stejně a nedovedl odhadnout, kolik toho jeho nohy a ruce budou muset ještě snést, než se mu podaří vyhledat pomoc. Když zrovna neviděl pláž, výhled mu přehradil útes sahající až za písčitý břeh. To byla jediná pozorovatelná změna v okolí.

Když se Dár opět musel brodit po pás v ledové vodě, aby obešel další z mnoha skalních výběžků, uzřel v dáli několik dřevěných chatek houpajících se na hladině.

„Haló! Je tu někdo? Prosím, potřebuji pomoct. Jinak zemře!“ Dár se prvně v životě modlil, aby jeho volání nezůstalo bez odezvy. Nevěděl, ke komu má přání vyslat, jen doufal, že si ho snad tam nahoře někdo všimne a stane se zázrak.

Znovu zavolal již chvějícím se hlasem. Ani on sám nerozuměl vykřiknutým slovům. Vystoupal na souš a klesl na kolna. Stále svírající Báru v náruči. Moc si přál vidět její tvář. Tak malý kousek byla od jeho vlastní a ani přesto ji nebyl schopen zahlédnout.

„Pomóc!“ křičel Dár hledě směrem k obydlím.

Slyšel snad něčí hlas? Nikoho však přicházet neviděl.

„Prosím!“

„…stal..?“ Zaslechl. O chvíli později rozeznal obrysy postavy, která se k němu kvapně přibližovala a doufal, že ho neklamou smyly.

„Pomóc!“

„Vezmu si ji od tebe chlapče“.

Dár zvedl hlavu ve snaze spatřit člověka před sebou. Podle hlasu věděl, že před ním stojí muž, ale rysy jeho tváře mu zůstaly skryty.

„Dokážeš ještě jít?“

„Děkuju, děkuju, děku…“

„Myslím, že bude v pořádku, nad útesem mám povoz, vezmu ji hned do vesnice.“

„Děkuju ti…“

Muž jen na okamžik zaváhal, pak se otočil a Dára nechal za sebou klečícího na pláži. Ani se neohlédl, věděl, že si nemůže dovolit ztratit ani chvilku.

Dár sledoval, jak se mu neznámý muž třímající osud Báry ve svých rukou ztrácí z dohledu. Pokusil se z posledních sil vstát…

*

„Dáre.“

„Dáre!“

„Tak už se prober!“

„Ty jsi mi tedy nadělal starosti. Jak jsem s tebou cloumal, by probralo snad i mrtvého. Můžeš vstát?“

„Co?“ vypravil ze sebe Dár, který se začal probírat. Někdo ho uchopil z každé strany za ruku a pomohl mu opatrně postavit se na nohy.

„Dobrý?“

„Asi ano.“ Opora zmizela a Dár se musel chvíli soustředit, aby neklesl na písčitou zem. Zamrkal, aby zaostřil, ale do očí mu začal padat písek.

„Ty tedy vypadáš, ukaž.“ Zaslechl povědomý ženský hlas a vzápětí cítil, jak mu někdo dlaní opatrně čistí obličej.

„Ani nevíš, jak tě rád vidím Táňo, ale neměla bys být teď s Bárou? Je vůbec v pořádku a kdo se o ni teď stará když jsi tady? “

„Nemusíš mít obavy, ta je v mnohem schopnějších rukou než jsou ty mé.“

„Jak to myslíš. V jakých schopnějších? Takže je v pořádku?“

„S Bárou jsou teď starší a určitě bude.“

„Oni jsou ve vesnici?“

„Po pravdě, bylo to obrovské štěstí, netroufám si ani hádat, zda bych Báře dovedla pomoci.“

„Tobě bych svůj život nebo kohokoliv jiného svěřil vždycky.“

„Děkuji, vím, že to myslíš vážně.“ Pravila s úsměvem.

„Asi sis už Dáre domyslel, že nás za tebou poslali. Oba jste nám přidělali spoustu starostí, na ty útesy byste už měli pro jednou konečně zapomenout. Štěstí, že vůbec oba žijete.“

„Na tohle snad bude ještě čas to probrat Rone!”

Jo, a o koně je postaráno,dodal nezaujatě Ron.

„To je v pořádku Táňo, Ron má pravdu. Ani jeden z nás to neměl přežít.“

„Tak moment, jak to myslíš, ani jeden z nás?“

„Spadl jsem z útesu a když jsem se probral, ležela vedle mě Bára, musela uklouznout tam, co já. A opravdu nevím, jak to, že jsem v pořádku,“ odpověděl Táně na nevyřčenou otázku.

„Nenapadlo vás, že třeba nespadla? Přece by neudělala tu stejnou chybu jako Dár. Nějak se dostala dolů, nechci domýšlet jak, Dára dokázala vyléčit ještě před tím, než sama skončila v bezvědomí.“

„Rone nemluv o tom!“ okřikla ho Táňa, když viděla Dárův výraz.

„Snad se brzy dozvíme, co se skutečně přihodilo.“
„Ale asi máš pravdu,“ tiše dodala.

„Pojďme už raději do vesnice, jestli chceš ještě dnes Báru Dáre vidět, musíme se vrátit před stměním, pak už tě k ní starší nepustí. Tak neotálejme,“ vyzval ostatní Ron a vykročil směrem k nedaleké stezce.

Do vesnice dorazili až za šera. Dár všechny celou cestu zpomaloval, ale dokud dokázal jít po svých, nechtěl ani slyšet o tom, že by mu Ron s Táňou pomohli. Za doprovod jim byl vděčný, ale nechtěl jim být na obtíž.

Ve vesnici bylo stále ještě živo. Ač byli mnozí již ponoření ve snách, i tak cestou za staršími míjeli některé vesničany. Dár jim po chvíli přestal věnovat pozornost a raději sklonil hlavu k zemi. Většina lidí si trojice pocestných nevšímala, ale někteří Dárovi věnovali zamračený pohled. Nikdo z nich nepromluvil ani nic nenaznačil, což pro něj bylo ještě tíživější.

„Nestrachuj se, Bára je v pořádku. Jen ti někteří co se stalo, dávají za vinu. Než jsme za tebou stačili vyrazit, dost rychle se to rozneslo a každý si to vyložil tak nějak po svém. Nevšímej si jich, za pár dnů na to beztak všichni zapomenou a vše bude zase při starém,“ vytušila Táňa Dárovi myšlenky.

„Hm…“ zamručel nepřítomně Ron. Táňa se na Rona nazlobeně podívala, ale když viděla, že je myšlenkami úplně někde jinde, přestala si ho všímat a věnovala svou pozornost opět Dárovi a dál všechny vedla tou nejkratší cestou za staršími.

Brzy se ocitli před dřevěným stavením zastiňující všechny domy ve vsi. Táňa se zastavila jako první znovu fascinována pohledem na lesní zvěř vystupující z dřevěných stěn domu. Jakoby měli v následujícím okamžiku vyběhnout všemi směry, aby svou přítomností potěšili místní obyvatele. Pozvedla oči k podkroví a podvědomě nastavila ruku pro nádherného dravce, aby na ni mohl usednout. Jenže ten se chystal ulovit utíkajícího zajíce podél cesty, tak věrně vyřezaného, že by si ho lovci v takovém šeru snadno spletli s tím skutečným.

Ze šikmé střechy vylétalo i další ptactvo. Pařáty a mnohdy nejen ty měly ponořené ve střeše jako na klidné hladině vody, z které se chystají zrovna vzlétnout. Někteří se chystali vyletět k obloze, jiní se chtěli proletět po vesnici a dravci byli na lovu.

„Hm… Dům,“ prohodil Ron a vytrhl tak Táňu z myšlenek, když si všiml jejího zasněného pohledu.
„Stejně na to už není ani pořádně vidět…“ dodal nechápavě na závěr. Táňa se jen zhluboka nadechla a vydala se v Dárových stopách, který již čekal u dveří. Zastavila se těsně za jeho zády a čekala, až někdo odpoví na Dárovo naléhavé zaklepání.

Dveře se otevřeli, ale nikdo jimi nevyšel. Za nimi na příchozí čekala jen naprostá tma. Dár zaváhal jen na okamžik a prošel jimi. Zmocnil se ho pocit, jako by se ocitl na úplně jiném místě, než za prahem nějakého domu. Dveře se za ním zabouchly.

Táňa, která následovala Dára do dveří málem vrazila.
„To snad…“
„To vážně musím spadnout z útesu, abych se aspoň jednou mohla podívat dovnitř?“

„Pojď prosím tě a když mě hezky požádáš, někdy tě z něj shodím,“ pronesl konejšivě Ron.

„Ty seš takovej…! Můžeš mi připomenout, co že to na tobě pořád ještě vidím?

„Doma mám dlou-hatánskej seznam, až se vrátíme, klidně ti ho celý přečtu.“

Táňa doběhla Rona, vzala ho za ruku a nechala odplout všechny své starosti i zklamání.

 

ČÁST DRUHÁ

 

První sluneční paprsky oznamující nový den dopadly na okenice domů. Lidé se začali probouzet a osada pomalu ožívala. Na nedávno prázdných ulicích se začali objevovat první vesničané, mířící za svými povinnostmi. Mezi nimi byla i Bára. Měla jet dnes s Donaldem do města.

Dnes je den školního volna, takže si mohl Donald zpestřit den vyjížďkou a příjemnou společností. Vyjel s vozem ještě před svítáním. Nyní čekal za vesnicí, než k němu Bára dorazí.

Brzy ji spatřil blížící se volnou chůzí, zřejmě ponořenou v myšlenkách. Donaldovo zamávání ponechala bez odezvy. Místo toho se dočkal zamávání kořenářky míjející Báru, u které občas nakupoval. Donald se na ni rozpačitě usmál doufaje, že nechtěně neupoutal její pozornost na tolik, aby se vydala k němu.

Bára se mezitím na okamžik zastavila, pohlédla snad i překvapeně na Donalda a spěšně se k němu vydala zcela ignorujíc kořenářku, která se rovněž vydala stejným směrem. Donald si oddechl, když se za zády na Báru zamračila a vydala se k tržišti.

„Jé, promiň, Donalde. Já myslela, že mám vyrazit za svítání a ty tu už na mě čekáš.“

„A nepleteš se,“ usmál se Donald. „Vyjel jsem raději dřív, abych ne neproplétal mezi tolika lidmi. A jak se cítíš, myslíš, že těch několik dnů stačilo na tvé zotavení?“

„Po pravdě se cítím ještě trochu zesláblá, ale myslím, že mi projížďka prospěje. Alespoň přijdu na jiné myšlenky.“

„Rozumím, něco se ke mně už stačilo donést. Ostatně, proč nejede Dár s námi?“

„Už před nějakou dobou Martinovi slíbil, že mu opraví střechu. A kdo ví, kdy bude mít zas dostatek času na takovou práci. Je trochu smutné, jak jsou ostatní ochotní rychle zapomenout na nějakou křivdu, když od druhého něco potřebují, jakoby všechno bylo celou dobu v pořádku…“ Bára se posadila vedle Donalda. Ten pokynul zapřaženému koni a pomalu se rozjeli.

„Přitom není Dárova vina, že jsem… I tak ho z toho někteří viní, ve strachu, že by mohli přijít o léčitelku, když spolu i nadále budeme. Ale když chtějí něco spravit, postavit, tak Dára klidně pohostí, usmívají se a předstírají, že ho z ničeho neviní a Dár není takový, aby druhému odmítl pomoci.“

„To chce prostě čas. Přeci jen majetek není hodnotnější než zdraví a ač Dár mnohé svede, nemocné dítě neuzdraví. Odsud podle mě pramení obavy. Vždy bude někdo potřebovat Dárovi šikovné ruce, jenže není jediný, kdo dokáže zastat řemeslnou práci, zatímco nadějných léčitelů není mnoho. Proto mají někteří strach. Je to přirozené. Samozřejmě ne správné, kvůli vlastím obavám se na někoho hněvat, ale my s tím naneštěstí nic nesvedeme. Časem se obavy vytratí a úsměvy věnované Dárovi za jím odvedenou práci budou už jen upřímné…“

*

Dár seděl před dveřmi Martinova obydlí. Jeho klepání zůstalo bez odezvy a i silné zabouchání nikoho nepřinutilo dojít otevřít. Čekání si krátil pozorováním hlučných děti hrající si opodál, doufaje, že by jejich radostný křik mohl Martina vyhnat z postele.

Naštěstí se jeho přání brzy vyplnilo a někdo za jeho zády otevřel dveře. Vystrčil z nich rozespalý obličej a nelibě zamžoural na dovádějící děti. Chtěl jim jít vynadat, ale než stačil udělat jeden celý krok, o něco zakopl a skutálel se na zem.

„Jé, ahoj Dáre. Snad tu nečekáš na mě,“ pronesl trochu koktavě.

„Ne nečekám, pokud sis to s tou střechou rozmyslel.“

„Promiň, promiň, normálně do lidí nekopu a už vůbec ne do těch, co mi chtějí pomoci, ale ještě tak nějak napůl spím,“ pronesl, když se snažil vstát ze země.

„No, nic se nestalo. Rovnou se dám do práce.“ Dár se vyhnul Martinovi a vstoupil do jeho domu. Všechny potřebné věci měl mít, jen je bude možná trochu problém najít. Martin sám nikdy pořádně nevěděl, kam co položil, takže ani jeho pomoc při hledání by nebyla příliš platná.

„Všechno co potřebuješ, mám, jen už nevím, kam se to uklidilo,“ pronesl, když prošel dveřmi.
„Počkej, kladivo je určitě tady.“ Dár se otočil k Martinovi za svými zády a napjatě sledoval, jak vykročil ke kredenci.

„Tak tady není, ale našel jsem hřebíky!“ potěšen, že pomohl, podal je rozzářen nadšením Dárovi.
„Jsem si vzpomněl, že mám ještě dnes něco na práci, tak tě nebudu rušit, určitě všechno potřebné najdeš. Nikde jinde než v téhle místnosti by ty věci neměly být.“

„Neměli…“ Povzdechl si Dár a jen co mu Martin zmizel z očí, pustil se do hledání. O šindele málem zakopl a poranil se dříve, než by se pustil do práce. Žebřík objevil za něčím připomínající pohovku a ostatní věci musel nakonec hledat v místech, kam by je soudný člověk ani neodložil, aby si dočasně uvolnil ruce.

Dár vše postupně vynosil ven a skoro vítězoslavně opřel o dům žebřík, ale na střechu po něm nevylezl. Od rána ho sužoval zvláštní pocit. Občas se kvůli němu musel zastavit, jako by ztratil schopnost se pohybovat. I nyní zůstal stát se svěšenými pažemi podél těla a nedařilo se mu je za žádnou cenu zvednout. Dnes to nebylo prvně, ale vždy to nakonec zakrátko odeznělo. V okolí vše utichlo a jediné co Dár vnímal, byla krev proudící v jeho žilách.

Sípavě se nadechl, zamžoural stejně, jako když vychází z temné místnosti na denní světlo a podvědomě se ohlédl po křičících dětech, jaký to najednou dělají hluk. Dár potřásl hlavou, rozevřel oči dokořán, promnul si dlaně, zhluboka se nadechl pak si i za skákal. Při skákání neupadl, takže usoudil, že je vše v pořádku.

S tímhle přeci nebudu nikoho otravovat, každému se občas udělá špatně. Lezl s myšlenkami na žebřík. Pomyslel na Báru, nebývali spolu pořád. Ani není výjimkou, že na celý den odjede do města. Ale dnes cítil jakousi úzkost. Možná to bylo kvůli tomu, co se jim přihodilo u útesů, ale ten pocit nedovedl ani vzdáleně přirovnat ničemu, co už v minulosti cítil. Hlad? Závist, fyzická bolest… Jakoby cítil od všeho, co kdy zašil trochu. Něco scházelo…

Dár se pokusil zahnat své pocity a zaraženě si prohlédl střechu. Podle Martinova vyprávění čekal alespoň díru přes celou její polovinu. Lenoch línej. Tohle by si zvládl bez větších problémů opravit sám. Vděčen za svou prozíravost, že nejprve nevytahal všechny věci připravené na opravu na horu, slezl na zem a strčil do vaku jeden šindel a náčiní.

Vrátil se na střechu a když chtěl vyměnit poničený šindel ztuhl. V kleče na střeše, s rukama ve vaku s poslední myšlenkou na to, aby nespadl. Dech se zastavil a jen strnule bez jediného mrknutí hleděl před sebe. Věděl, že má stále rozevřené oči do kořán, jenže vše před nimi mizelo. Rozplývalo se, dokud nezbylo vůbec nic. Začal křičet. Nikdo se však nezastavil, aby se ohlédl a zjistil, co se to děje. Děti si dál nerušeně hrály a i přesto, že dováděly u Martinova domu, Dára si nevšímaly.

Dár se klečíc probral netuše, kde je. Koutkem oka zahlédl drobnou díru ve střeše v poničeném šindelu a na poslední chvíli natáhl ruku. Aniž by o to stál, vykřikl ve strachu z blížícího se pádu ještě před tím, než se mu podařilo zachytit.

„Nic mi není, jen jsem uklouzl,“ zavolal Dár pokoušející se o úsměv na kolemjdoucí a děti, které do jednoho ustali v hraní, když se ohlédli. Rychle začal s opravou, až bude díra minulostí, pro jistotu vyhledá léčitele. Tohle už začíná být vážné. Chtěl raději vyrazit hned, ale nedokázal nechat práci rozdělanou.

Na štěstí bylo Martinovo líčení dalece od skutečnosti, takže byl Dár s opravou brzy hotov. Nicméně i tak měl pocit, že mu výměna jednoho šindele trvalo věčnost. Než začal sestupovat po žebříku, ještě si v rychlosti přes rameno uvázal vak s náčiním. Při slézání několik stop nad zemí se znovu zasekl. Cítil, jak opětovně ztrácí kontrolu nad svým tělem i myslí.

Tentokrát pozbyl rovnováhy a spadl i s žebříkem, který nepřestal křečovitě svírat. Náraz do zad a hlavy ani nepocítil. Stěží si uvědomoval, co se děje. Celé jeho tělo ztuhlo a nemohl se hnout. Přitom věděl, že jeho ochrnutí nezpůsobil pád, ničím dalším svou mysl zaměstnat nedokázal.

Z dáli zaslechl dětský hlas. „Jsi v pořádku?“

Zvláštní. Dítě, ač rozostřeně, viděl přímo nad sebou. Bára. Probleskla Dárovi myšlenka hlavou a s pomocí všech sil ze sebe odstrčil žebřík a vyškrábal se na nohy. Rozhlédl se po okolí a popadl dítě za vlasy. Zvedl chlapce do vzduchu a chvíli pozoroval, jak se nad zemí bezmocně zmítá. Dárovu ruku svíral těmi svými a snažil se od ní za každou cenu odtlačit nedbaje bolesti z vytrhávaných vlasů.

Přitáhl si bezmocně se zmítajícího chlapce blíže k sobě, zvrátil mu hlavu, zaryl mu zuby hluboko do hrdla a jeho křik se vytratil. Sotva slyšitelné chroptění se neslo vzduchem k přihlížejícím dětem. Nechápaje čeho jsou svědky, strnule stály s pohledem upřeným na svého kamaráda, který se snažil naposledy nadechnout.

Martin vyběhl z domu. Neschopen čehokoliv se zastavil za zády Dára a hleděl, jak dítěti svými čelistmi odtrhl část krku a začal sousto žvýkat. Dár bezvládné krví potřísněné tělo odhodil a beze spěchu zamířil k holčičce sedící opodál na zemi. Na rozdíl od ostatních po odhození bezvládného těla chlapce jako jediná neutekla. Někdo do ní vrazil a nyní si ručkama svírala koleno a střídavě hleděla na blížící se postavu očima plných slza a na své prsty, jak mezi nimi protéká krev.

Martin tomu všemu přihlížel jen krátce. Podařilo se mu nad sebou získat kontrolu a nevěříc tomu, co právě viděl, se rozběhl za Dárem. Křičel jeho jméno a i přes to, že ho od Dára dělil jen kousek. Než k němu doběhl, téměř přišel o hlas.

Martin Dára zezadu uchopil pravicí za rameno a pokusil se ho k sobě otočit. Jenže ten šel loudavou chůzí stále dál, aniž by alespoň trochu zpomalil. Martin Dára chytil za ruku a táhl ho k sobě. Zaskočilo ho, jak měl Dár paži bezvládnou a chladnou. Martin musel přemáhat nutkání ruku ihned pustit a rozběhnout se pryč.

Dár se zastavil. Pomalu se začal otáčet, aniž by se hnul z místa. Martin při pohledu na jeho odhalující se tvář vyjekl a při pokusu couvnout zavrávoral a spadl na zem. Před sebou viděl úplně jiného člověka. Stále poznával rysy svého přítele, ale za nimi byl už někdo jiný. Začal se rozvzpomínat na nespočet příběhů, které kdy slyšel, nebo které si sám vymyslel, aby měl na svých cestách co vyprávět. Žádnému z nich nesvedl připodobnit, co měl právě před sebou. Sedíc se po čtyřech snažil od Dára odplazit. Pokaždé, když pohledem sklouzl jinam, vrátil se jím opět před sebe, aby se ujistil, že ho nešálí mysl a že to co před okamžikem viděl, je skutečné.

Když se Martinovi znovu podařilo odvrátit zrak. Všiml si, jak se holčička pokouší vstát. Zranění ji však nedovolilo udělat jediný krok a znovu klesla na zem. Kdyby toho Martin nebyl svědkem ani by ten marný pokus o útěk nezaznamenal. Ale Dár jako by nějak vytušil, že se mu chce kořist vzdálit, pomalu se otočil.

Martin pocítil nesmírnou úlevu a dokázal se znovu postavit, plně si vědom, komu za záchranu svého života vděčí. Neměl čas přemítat, zda jsou jeho emoce v pořádku. Zda by neměl být zděšen z toho, co se brzy stane, místo naplnění blaženým pocitem, že je alespoň prozatím v bezpečí.

Odvrátil se od Dára, aby pohledem letmo přelétl okolí. Rozběhl se k žebříku a když se pro něj shýbal, všiml si na zemi rozházeného náčiní. Zvedl ze mě nůž, s údivem, proč by si kdokoliv takovou věc bral na opravu střechy a rozběhl se za Dárem.

Martin mu s křikem vrazil nůž do zad. Jen co čepel zajela do těla, pustil rukojeť a uskočil. Pocit z pronikající ocele do Dárova masa už asi nikdy nezapomene. Pohlédl na své třesoucí se ruce s uvědoměním, že se chvěje celý.

Bledá ruka promáchla naprázdno místo, kde se ještě před chvílí nacházel Martinův krk. Dár vykročil opět směrem k němu, ale než krok dokončil, upoutal jeho pozornost někdo jiný. Otočil se jeho směrem. Kdyby nově příchozího nezahlédl, nikdy by si ho nevšiml. Blížilo se k němu něco, postrádající známku jakéhokoliv strachu, který nyní cítil kolem sebe. Dára zrak nešálil, někdo se k němu blížil, ale jeho ostatní smysly potvrzovaly, že před ním nikdo není.

Zaujat vidinou jen nehybně stál a sledoval, jak se k němu někdo blíží. Beze strachu, nebo jakýkoliv jiných pocitů, naznačujících, že před ním skutečně někdo je. Dár před sebe pomalu natáhl ruku ve snaze se dotknout přeludu a přesvědčit se, zda ho šálí zrak. To něco před jeho nataženou rukou však uhnulo.

Dár se zapotácel. Nahmatal něco trčícího ze svého břicha. Ten, kdo do něj vrazil, rychle uskočil a dostal se tak z jeho dosahu. Nebylo pochyb, že někdo před ním skutečně je. Dár se rozběhl, aby skoncoval s tím, co svedl rozeznat jen zrakem. Když ho něco tvrdě udeřilo do zad a srazilo k zemi.

Dár se pomalu vyškrábal na kolena. Zaslechl za sebou volat své jméno, ale nevěděl, že je jeho, nevěděl, že je voláno na něj, ani nerozeznal v tom zvuku zoufalství. Choval se, jako by nerozuměl. Pokusil se vstát a otočit se směrem, odkud se k němu nesl tak hlasitý zvuk doprovázený pocity, které doposud ve svém okolí nezaznamenal.

Poslední rána mu rozdrtila lebku a jeho bezvládné tělo se sesulo k zemi. Přemožitelé nepociťovali radost z vítězství. Příliš dobře věděli, kdo před nimi ležel. Příliš dobře věděli, komu tuto zprávu budou muset oznámit. Nemluvě o rodičích zavražděného dítěte. Současně odtrhli zrak od těla a pohlédli si do očí. Vzájemně si přikývli. Oba věděli, co je třeba vykonat. Musí zakrýt stopy po boji a vše utajit, nebo vymyslet věrohodnou historku alespoň do doby, než se podaří odhalit, co se to vlastně stalo.

Mladší z mužů odběhl. Starší zůstal. Přenesl chlapcovo zkrvavené tělo k Dárovi a o oba překryl pláštěm, který měl před malým okamžikem na svých ramenou. Pak si sedl k nejbližšímu z domů, opřel se o něj zády a čekal. Přítomnost Martina a holčičky vytěsnil z mysli. Oba byly v pořádku bez vážného zranění a ani jeden z nich nevypadal, že by chtěl někam odejít. Brzy by měli dorazit s nosítky, aby odnesli těla, a o ty dva bude také postaráno. S trochou štěstí se podaří odstranit i všechnu krev a zbytky…

 

ČÁST TŘETÍ

 

Před chvílí se Bára s Donaldem vrátila do vesnice. Nebude to trvat dlouho a Slunce se zcela schová jejich zrakům. Ve vesnici byl klid. Rozloučili se spolu a každý se vydal vlastní cestou. Bára spěchala za Dárem ujistit se, že ten zvláštní pocit nic neznamená, protože je určitě v pořádku. Doufala.

Cestou k jeho domu pozorovala ostatní vesničany. Někteří si ani nevšimli, že kolem nich někdo prošel, jiní Báře věnovali krátký pohled, někdo se i usmál, někteří působili ustaraně a ti, co Báru znali, tak jí zdravili. Nikomu se však nedostalo zasloužené odpovědi, ani opětování úsměvu. I přes to, že na každého pohlédla, hleděla skrze ně kamsi do dáli a bez jediné známky, že by si byla vědoma jejich přítomnosti.

Bára však velmi dobře věděla, koho míjí, kdo ji pozdravil, kdo se usmál, nebo kdo si ji nevšiml. Ovšem ponořena v myšlenkách plna obav spěchala a nechtěla riskovat, že by ji někdo přímo oslovil a chtěl si se s ní dát do řeči.

Dárovo obydlí měla už na dohled. Přede dveřmi si všimla dvou sedících mužů zabraných do hovoru. Už z dálky je poznala. Jeden starší s již prošedivělým vousem a druhý mladší, za každých okolností hladce oholený. Nikdo nechápe, jak mohou být tak nerozluční s tak odlišnou náturou. Mladší z nich si všiml Báry a upozornil na ni svého společníka. Oba se postavili a vyrazili jí naproti. Snažili se udržet své tváře bez výrazu a zachovat si vnitřní klid. Aniž by na sebe pohlédli, věděli, jak je to pro toho druhého těžké.

„Ahoj Báro,“ pravil starší z nich a na okamžik zaváhal. Takovou dobu si připravoval, co řekne, a i přesto jeho mysl vyplnila prázdnota. Bára nepozdravila. Do očí jim pohlédla jen na krátce, pak sklopila zrak a čekala.

„Dár zemřel,“ zmohl se na strohé oznámení mladší z mužů. Bára nic neříkala, hleděla stále k zemi, jakoby to tušila. Prsty zaťaté v pěsti. Nechtěla tomu věřit.

„Chci ho vidět,“ šeptem pravila neodvracejíc oči od země.

„Doveďte mě k němu,“ promluvila znovu. Již hlasitěji.

„Báro, kdokoliv by zemřel z naší vesnice, chtěl bych ho vidět a dát mu poslední sbohem. Ale jeho tělo…“ odmlčel se starší muž. „Rád bych, aby sis Dára pamatovala tak, jak jsi ho viděla naposledy.“

„Chci ho vidět,“ skoro vykřikla a přitom se zahleděla Salovi do očí. Sal se na nic nezmohl a z nenadání udělal krok vzad. Jeho mladší společník se na něho udiveně podíval a nechtělo se mu uvěřit výrazu v Salově tváři. Pak své oči upřel na Báru a pochopil.

„Dobře, pojď s námi, dovedeme tě za ním,“ pravil zlomeně a udělal první váhavý krok. Sal, stále stál tam, kam předtím couvl. Hleděl těm dvěma do zad, neschopen udělat jediný krok. V myšlenkách se obrátil k jedinému člověku, který si zasloužil jeho absolutní důvěru. Svěřil by mu bez jediného zaváhání svůj život. Dereku! Chtěl zavolat, ale z jeho pootevřených úst nevyšla ani hláska. I tak se Derek otočil, jako by cítil Salovi myšlenky a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů. Jak tohle jenom dokáže, pomyslil si starší muž. Usmát se v takové chvíli. V duchu svému příteli poděkoval a vyrazil za nimi.

Procházeli vesnicí, až dorazili ke stavení, kam před pohřbem umisťují zesnulé. Bára se u něj zastavila v očekávaní, že půjdou dovnitř.

„Zde není. Museli jsme Dárovo tělo přemístit jinam, chtěli jsme, abys byla první, co se o tom dozví.“ Nic na to neřekla a jen následovala oba muže. Zastavili se až u jednoho neobydleného domu na kraji vesnice.

Vešli dovnitř. Hned za dveřmi seděl Martin s někým dalším, koho si jménem Bára nevybavovala. Oba vstali, jak ji spatřili, a mlčky jí kývli na pozdrav. Všichni vešli do další místnosti. V jejím středu stál stůl a na něm leželo překryté tělo rudým pláštěm. Bára vešla až jako poslední. Před stolem se zastavila nehybně hledíc na plášť. Zaschlá krev byla i přes jeho barvu palčivě zřetelná. V protějším rohu místnosti byl ještě jeden stůl. Na něm leželo další zakryté tělo. Avšak bylo příliš malé, aby to mohl být Dár.

Sal přešel ke vzdálenějšímu konci stolu a zastavil se tak u hlavy zesnulého. Pohlédl na Báru.

„Jsi si jistá?“ otázal se téměř šeptem. Odpovědí mu bylo lehké pokývnutí. Derek přistoupil k protější straně stolu a společně se Salem sundal plášť a dokryli tělo. Bára se ani nepohnula. Všichni zůstali strnule stát se zatajeným dechem. Uplynulo jen několik krátkých okamžiků, ale v té chvíli, v tomto domě, se zastavil čas. Hrobové ticho rušil pouze burácející vítr za stěnami obydlí.

„Jak se to stalo,“ chladně a téměř neslyšně vyslovená slova byla pro přítomné jako zaburácení hromu. Otázka, jež všichni čekali, ale nikdo na ni nebyl připraven odpovědět.

„Proč musel zemřít,“ promluvila znovu. Pozvedla hlavu a každému se postupně podívala do očí, dožadující se vysvětlení. Na tu se nakonec zmohl pouze Sal.

„Museli jsme ho zabít.“

„Cože jste?“ vydechla nevěřícně.

„Nedal nám na vybranou, do poslední chvíle jsme se tomu snažili předejít, ale on vůbec na nic nereagoval. Začal bezdůvodně útočit na všechny obyvatele a jednoho chlapce připravil o život. Aby Sal dodal vážnosti svým slovům, ukázal na druhý stůl.

„Zachránila jsem ho, zachránila! Nedýchal ani mu nebilo srdce, ale zachránila jsem ho a vy jste ho zabili!“

„Uklidni se, Báro. Museli jsme, zavraždil dítě, a kdybychom Dára nezastavili, pokračoval by v tom. Úplně zešílel!“ vložil se do toho Derek.

Pláč vyměnila za vřískot. „Tohle není konec, vy vrazi. Nenávidím vás. Všichni za to můžete, protože jste to dopustili! Dár by nikdy nikomu neublížil, lháři! Nikdy!“ Ralf, kterého při vstupu nepoznala, ji zezadu pevně sevřel, aby nikoho nezranila. Jako první si všiml, jak Bára vytahuje od opasku nůž. Vše se událo tak rychle, že než se podařilo Ralfovi k Báře dostat, již kolem sebe zběsile máchala čepelí. Možná si ani neuvědomovala, jak nebezpečné to je. Kdyby Sal v čas neuskočil, pořezala by ho.

„Všechny vás zabiju. Budete trpět za to, co jste udělali!“ Vysmýkla se ze sevření a prohnala ostří svému vězniteli hrdlem. Oči se mu rozšířily, možná v úžasu, že se jí podařilo uvolnit z jeho silných paží. Možná proto, že skutečně byla schopna zabít. Možná… Jeho poslední myšlenky budou pro všechny neproniknutelným tajemstvím. Bezvládně se sesul k zemi.

Sal s Derekem tasili zbraně. Nikdo nevěděl, co má dělat. Zaútočit na ni? Počkat, co bude dál? Pokusit se ji znovu znehybnit. Třeba je to jen dočasné. Než se uklidní. Čím si byli všichni jisti, nikdo nechtěl zbytečně přijít o život. A i přes smrt jejich kamaráda, nebylo v místnosti člověka, který by chtěl Báře oplatit stejnou mincí.

Než se kdokoliv z nich stačil rozhodnout, sehnula se Bára k Ralfově bezvládnému tělu. Položila mu ruku na čelo zcela ignorujíc ostatní muže připravené ji napadnout. Ani na jednoho nepohlédla, nechala je stát a čekat jako by věděla, o čem všichni přemýšlí a že ji ve skutečnosti bezprostředně nic nehrozí. Pak vstala. Udělala krok v zad, čímž překročila Ralfovo tělo a vklínila tak mezi sebe a ostatní překážku.

Derek se nejistě připravil k útoku. Nikdy by ho nenapadlo, že bude příčinou smrti lidí z jeho vesnice. Ruce se mu chvěly a aniž by si to uvědomil, stáhl se do obranného postoje namísto útočného. Mermomocí se snažil uklidnit svou mysl a plně se soustředit, ale vtom něco upoutalo jeho veškerou pozornost. Bezvládné tělo se vztyčilo.

„Ty žiješ! Ralfe!“ vykřikl radostně a vrhl se k raněnému kamarádovi nyní stojícímu před Bárou, čímž na ni ostatním zcela zakryl výhled.

Ralf natáhl ruce asi v náznaku objetí, a když se k němu Derek přiblížil, obepnul dlaněmi jeho hrdlo. Derek tím vším zaskočen pustil zbraň a snažil se od svého krku odtáhnout cizí ruce. Jenže Ralf byl vyšší a silnější a podařilo se mu Dereka povalit na zem. Nepouštěje jeho hrdlo spadl vedle něj.

Martin při pohledu na to vše uvolnil nůž ze svého sevření, který při sobě běžně nosíval. Nezaslechl zazvonění čepele o kamennou podlahu. Necítil, když se nůž odrazil a rukojeť dopadla na jeho nohu. Jen se opřel zády o stěnu a pomalu se podél ní sunul k zemi, až dosedl na chladnou podlahu.

Salovi se dařilo stále uchovat kousek příčetnosti a vydal se vstříc záchraně Derekovi, který bojoval o každičký kousek vzduchu. Báru nikde neviděl, takže si s ní nyní nemusel dělat starosti. Martinův stav mu přišel vhod. Kdyby chtěl také pomoci, spíše by překážel. Přítomen byl jen proto, že byl svědkem úplně všemu od samotného začátku až dokonce a mohl tak na celou událost při diskuzi s Bárou vnést více světla. Nikdo moc nedoufal, že by už dnes Bára dokázala vyslyšet, co se stalo. Martin se však i tak nabídl v touze dát tomu všemu alespoň trochu vysvětlení hodné přijmutí.

 

Sal skopl Ralfa na zem, jenže ten se i tak pevně držel a Derek byl stále bez vzduchu stejně jako před chvílí. Sala zamrazilo, když měl nyní možnost shlédnout na Ralfovu tvář. Jen těžce si připouštěl, co to znamenalo. Zadoufal, že meč, který nosil neustále na rozdíl od svého kladiva, splní svou úlohu stejně dobře. Obrátil ho proti Ralfovi a čepel mu prohnal spánkem…

 



Napište ostatním čtenářům komentář

Vážení čtenáři, byl bych moc rád, pokud byste se níže v komentářích podělili o své pocity a dojmy, zda byste si chtěli v budoucnu přečíst pokračování, nebo byste raději, kdybych to jako autor fantasy zabalil :).

Neváhejte příběh sdílet

Sice už nebudete první, ale určitě ani poslední. Přizvěte své přátele a známé k nevšednímu čtení, nejen, že si s nimi budete moct podělit o svůj zážitek, ale můžete se ještě k tomu pustit do rozvíjení teorií, čeho, že jste to byli vlastně svědky :).

Přečtěte si další díl

Dočetli jste až sem a určitě si říkáte, no to si snad... Můžu vám říct, že máte docela velké štěstí, protože již jsou hotová další pokračování a nemusíte jako mí první čtenáři netrpělivě čekat na zveřejnění dalších částí. Klikněte sem a ukojte bez otálení alespoň z části vaší zvědavost v druhém díle >>>