Naděje dokáže člověku dodat dávno ztracenou energii a vůli k životu. Je nositelem pozitivních povzbuzujících emocí, které mohou pomoci překonat a vydržet různé životní útrapy. Ať už se budeme bavit o jakékoliv její formě a doufání v cokoliv.

Ovšem pojem, o kterém píšu, je dvousečnou zbraní. Stejnou měrou jakou může pomoci, může i ublížit a to tak, že celá situace v konečném důsledku může být ještě horší. Nikomu nechci podsouvat, aby nedoufal v lepší zítřky. Pouze chci, aby každý dokázal zvážit, zda je právě v jeho případě upínání se k nejistotě to nejlepší řešení. Jsou totiž situace, které se nezlepší nebo je pravděpodobnost tak nízká, že naděje spíše vše jen zkomplikuje.

V čem tedy tkví ta stinná stránka naší „poslední záchrany“? Je to prostší, než byste možná sami tušili. Každý den doufáním v něco lepšího oddalujete možnost se s tím vyrovnat. Čím déle doufáte, tím déle trpíte. Tím více budete potřebovat času na srovnání se s událostmi. A zejména pokud je to poslední pomyslné stéblo držící Vás nad hladinou. Ztráta naděje může zlomit člověka tak, že se zpět na nohy bude stavět mnohem déle, než kdyby se se vším začal vyrovnávat na samotném začátku.


 Můžete jít v životě dál, nebo se zaseknout a doufat.


Uvedu velmi prostý příklad, ač možná trochu zlehčující, ale dobře si na něm ukážeme negativní dopad naděje. Budete dítě, blíží se Vánoce a přejete si strašně moc nějaký dárek. Tak strašně moc, že Vás začne klamat mysl. Začnete si všímat různých nenápadných náznaků, které budou více či méně potvrzovat, že ta věc pod stromečkem bude. Co se ale stane, když jí tam nenajdete? Zažijete zklamání. Možná dokonce tak silné, že ani nebudete mít takovou radost z ostatních hezkých dárku a při tom to mohli být zrovna ty nejhezčí Vánoce…


 Naděje dodá potřebnou sílu, nebo vezme i tu, kterou nemáte.


Říká Vám něco domácí násilí na ženách? Téma zasluhující napsání samostatného článku, snad někdy jindy. Nyní ve stručnosti. Domácí násilí na ženách mívá z pravidla několik společných jmenovatelů. Strach, bezmoc, zoufalství a mimo jiné i naději v to, že se ten sráč změní. Omlouvám se. Ženy velmi často spíše téměř vždy nemají dostatek sil na vzdorování, jsou psychicky z takového zacházení vyčerpané, zlomené a to poslední co jim zbývá, je právě naděje. 

Ovšem falešná. Věřím, že se mnou budete souhlasit, když napíšu: Pokud člověku prochází domácí násilí a nečelí žádnému vzdoru, ani následkům za své chování, co mu brání v tom, aby pokračoval? Jinými slovy, má vlastně nějaký důvod přestat? NE. Nemá. Že Vás má rád a další bla bla bla, jsou nesmysly. Člověk se k lidem, na kterých mu záleží, chová opravdu jinak.

A naděje v tomto případě pouze prodlužuje utrpení. Je třeba umět rozlišit, kdy má smysl věřit ve zlepšení a kdy je už naprosto vše ztraceno. Zde musíte jednat, přijmout okolnosti a pokračovat v životě. Vždycky může být líp, pokud se nebudete obracet k neurčitu a čekat, že se vše samo změní. Změně totiž předchází čin, který rozpohybuje události k lepšímu. A je velmi malá šance, že něco takového někdo udělá za Vás.


 Život je příliš krátký na to, abychom sami sebe mučili svou nečinností.


Mechanismus naděje, o kterém píšu, lze podle mě použít bezpochyby na většinu událostí. Věřte, doufejte, ale nezasekněte se kvůli tomu na slepém místě. Vyvarujte se nečinnosti a vykročte svému štěstí alespoň trochu naproti. Prostě mu otevřete dveře, protože pokud to neuděláte, jak se k Vám potom dostane?