Ve společnosti proti sobě stojí dvě skupiny lidí. Jedni po dětech touží a druzí je nechtějí. Který názor je ten správný? Otázka nedávající vůbec žádný smysl a i přesto, by mnozí na ní dokázali bez zaváhání odpovědět. Možná právě proto v diskuzích ať pod články nebo v životě nesmyslně dáváme ostatním na odiv své nepochopení, ignorantství a v neposlední řadě i opovržení.

Dávají vám takové pře smysl, když se pozastavíte nad tím, co je jejich příčinou? Strom názorového nesouladu má část kořenů v emocích a část v racionalitě. Bude snad osoba nahlížející na jakékoliv téma (nejen týkající se dětí) racionálním pohledem brát v potaz emoce někoho jiného a rozhodovat se podle nich? Nebo snad člověk s emocemi bude respektovat a řídit se podle logických argumentů protistrany? Myslím, že není potřeba, abych odpovídal.

Aby někdo změnil názor, musel by ztratit emoce, pak by mu zbyla jen racionalita, nebo naopak emoce v dané oblasti získat, aby ono logické uvažování přehlušily. A upřímně, o něco takového nikdo jistě nestojí. Hádám, že všem vyhovuje jejich vlastní rozhodnutí a pevně si za ním stojí. Což je v nejlepším pořádku.

Co ovšem už v pořádku dle mého názoru není, je vzájemné osočování pro rozdílné smýšlení. Pokud nedokážu někoho přesvědčit, má to být snad důvod pro hulvátství? Je vůbec možné něčím takovým dosáhnout úspěchu? Proč má lidská populace takový problém dokázat respektovat jiný přístup? Možná bych jednu z odpovědí měl. A to: "mnohdy se díváme na jednu věc jen z jednoho úhlu a tím ignorujeme ostatní skutečnosti".

Protože pokud se člověk toužící po dětech zamyslí nad tím, co vše výchova a starost o potomky zahrnuje, věřím, že dokáže připustit, proč někteří dají přednost životu bez vytvoření další generace. Jestliže někoho k dětem netáhnou emoce, zbývá jako další hodnotící prvek racionalita a z tohoto hlediska se přesvědčivé argumenty hledají obtížně. Spíše žádné nebudou.

V opačném případě. Je-li člověk nechtějící děti ochotný připustit pozitivní přínos emocí, jistě dokáže pochopit, proč po nich ostatní tak touží. Mít děti je emocionální vyvrcholení. Udělat jim radost, předávat zkušenosti, blbnout s nimi, být svědkem jejich prvního kroku, slova… To vše jsou fantastické zážitky obohacující život způsobem, který ničím jiným nenahradíte.

Jak můžete vidět, nikomu nestraním. Proč? Protože mi jde o vzájemné porozumění a ukončení nesmyslných slovních i textových útoků. Každý si svůj život může žít dle svého. Odlišné životní cíle a sny ostatních chápeme a umíme je dokonce i podpořit. Co se dětí týká, je to stále citlivé téma, které prozatím mnoho z nás odmítá přijmout.

Ať už je za chtěním nebo nechtěním potomků jakýkoliv důvod, patří toto rozhodnutí pouze a jen muži a ženě, kteří jsou spolu. A ostatním? Do toho přeci nic není. Každý si může žít život dle svého.


Proč chtějí děti? Jsou snad blázni? Ne, mají je rádi, pokus se to pochopit.
Co je to za bezdětné sobce? Žádní sobci, sobectví je, když si někdo pořídí děti, aby udržel nefungující vztah.